Převyprávění sporu soudních znalců

Komentář prof. JUDr. Jana Musila, CSc., profesora Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, k článku Patrika Biskupa „Do sporu soudních znalců se musel vložit ministr" , který byl publikován v deníku Právo a na serveru novinky.cz dne 18. února 2011. 

Převyprávění sporu soudních znalců Patrikem Biskupem

Znalecká činnost má v dnešní době ohromný význam. Nejen moderní soudnictví a veřejná správa, ale ani občané, se bez spolehlivého fungování znalců prostě neobejdou. Tím smutnější je fakt, že znalectví se v České republice nachází ve velmi neutěšeném stavu. To potvrdí nejen každý soudce, státní zástupce, policejní orgán, ale také tisíce občanů, kteří jsou na znalce odkázáni v trestním, občanskoprávním nebo správním řízení. Situace je tak dramatická, že bývalý ombudsman Otakar Motejl v roce 2007 prohlásil: „Soudní znalci ničí lidské životy!“ (http://www.ihned.cz/1-10072210-22413580-000000_print-16).

Projevuje se to v mnoha obecných negativních jevech: Právní předpisy o znalectví, tj. zákon o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb., prováděcí vyhláška Ministerstva spravedlnosti, i procesní předpisy o znaleckém dokazování v různých typech řízení jsou nemožně zastaralé. Znalců je v některých oborech velký nedostatek; při vypracování posudků vznikají nekonečné průtahy. Přibírání znalců je nadužíváno – někdy vzniká dojem, že soudci bez znaleckého posudku téměř nic nerozhodnou, že nesoudí soudci, nýbrž znalci. Nefungují mechanismy, které by zajistily výběr kvalitních znalců a soustavnou kontrolu jejich odborné úrovně. Kritéria pro výběr znalců jsou stanovena velmi vágně, procedura jmenování znalců (ministrem spravedlnosti, resp. předsedou krajského soudu) je netransparentní, nepamatuje se na efektivní vnější odbornou kontrolu a  oponenturu, Velmi nedostatečně plní své úkoly sbory pro znalecké otázky, které mají být jmenovány pro jednotlivé znalecké obory ministrem spravedlnosti; v mnoha oborech nebyly tyto sbory ani ustaveny, v jiných oborech je jejich aktivita nízká. Průběžná kontrolní činnost Ministerstva spravedlnosti se převážně orientuje toliko na formální aspekty (např. vedení znaleckého deníku), málo je zaměřena na ověřování odborné úrovně znalecké činnosti.

Plody tohoto stavu jsou trpké: Špatná odborná kvalifikace některých znalců a znaleckých ústavů je příčinou vadných znaleckých posudků – to nezřídka vede k velkým komplikacím v řízení a dokonce i k justičním omylům. Bohužel stále častější jsou i úmyslně nepravdivé znalecké posudky. Namísto toho, aby znalecké posudky pomáhaly občanům a soudům k nalezení spravedlnosti, tak prosazování práva brzdí. Znalecká činnost je přitom velmi drahá, značně zatěžuje státní rozpočet a vede k enormním nákladům účastníků řízení.

Všechny tyto negativní jevy jsou známy již dlouhou dobu a  odbornou i laickou veřejností jsou hlasitě kritizovány. Sám jsem na toto téma napsal obsáhlou stať do časopisu Kriminalistika č. 3/2010.

Připomínám, že zákonným gestorem znalecké činnosti je Ministerstvo spravedlnosti – kdesi v jeho hlubinách se již desetiletí údajně připravuje nový zákon o znalcích – zatím bez jakéhokoli hmatatelného výsledku.

Článek Patrika Biskupa je zavádějící v tom, že nesporně závažný společenský a právní problém – totiž neutěšený stav znalectví – trivializuje do podoby pseudoproblému – jakéhosi zlovolného „sporu soudních znalců“: Na jedné straně „hodné“ znalkyně Anny G., které se děje křivda, na druhé straně „zlých“ znalců z Kriminalistického ústavu Praha, kteří prý na Annu G. „pořádají doslova hon“. Naštěstí do věci, jako laskavý deus ex machina,  vstoupil  pan ministr spravedlnosti, který se nebohé Anny G. zastal. Spravedlnost zvítězila, oko nezůstalo suché!

Nic není tak falešné, jako toto převyprávění příběhu Patrikem Biskupem. Jeho novinářskou povinností bylo nesporně to, aby vycházel z faktů, jejichž pravdivost alespoň minimálně prověří – na internetu to dnes zvládne i školák. Seriozní žurnalista by navíc měl dodržet elementární pravidlo, které znali již římští právníci: budiž slyšena i druhá strana!

Nuže, jak se věci opravdu mají?

Paní Anna G. je zapsána v seznamu znalců a tlumočníků vedeném Ministerstvem spravedlnosti jako znalkyně v oboru „Školství a kultura“, odvětví „Psychologie“, ve specializaci „Grafologie“. Již samotné toto zařazení je podivné a svědčí o naprostém chaosu, jaký ve struktuře seznamu vládne. Čtenář se marně ptá, jak grafologie souvisí se školstvím a kulturou. Pokud by grafologie už měla být uznána za znalecký obor, patřila by spíše do specializace forenzní psychologie, která však je u jiných znalců v seznamu zařazena do oboru „Zdravotnictví“ a oboru „Psychiatrie“. Pro uživatele seznamu (občany, soudce) úplný galimatyáš!

O oprávněnosti grafologie jako samostatné znalecké specializace existují vážné pochybnosti. Grafologie sice je v psychologii známa jako jeden z diagnostických nástrojů (projektivní metoda) zkoumání osobnosti, objektivita a validita této metody je však velmi sporná. Má-li mít grafologie nějaký důkazní význam (a jen ten může být pro právní rozhodování relevantní), musí být součástí komplexního psychologického posouzení osobnosti, které je schopen provést toliko psycholog. To, co je v nesčetných populárních publikacích o grafologii prezentováno, často nesnese ani elementární nároky na vědeckou metodu, často jde o literaturu na pokraji esoterické nauky a šarlatánství.  Je zcela nejasné, jaké požadavky má Ministerstvo spravedlnosti na kvalifikaci grafologů – mezi šesti znalci tohoto oboru, uvedenými v ministerském seznamu, nemají dva žádný vysokoškolský titul (není uveden ani u paní Anny G.), jeden je inženýr, tři jsou magistři neznámého oboru. Podle jakých kritérií jsou tito znalci vybíráni, kdo jejich odbornost ověřuje?

Kamenem úrazu je ale to, že paní Anna G. poskytuje státním orgánům a občanům znalecké posudky nejen ve specializaci „Grafologie“, nýbrž také v oboru „Písmoznalectví“. Tento obor je součástí kriminalistiky, ve znaleckém seznamu figuruje jako samostatný obor, známý také pod pojmem grafická expertíza ručního písma. Písmoznalectví se zabývá zkoumáním a porovnáváním písemných projevů za účelem identifikace nebo naopak vyloučení pisatele. Teoretická východiska, metody, přístupy a cíle zkoumání jsou v případě písmoznalectví zcela jiné než u grafologie. Také odborná příprava písmoznalce je zcela jiná než u grafologa.

Patrik Biskup má pravdu v tom, že při určování pravosti podpisů či jiných listin v právních sporech a v trestním řízení „jsou ve hře obrovské peníze“ - často jde o  miliardové směnky, testamenty týkající se milionových majetků apod. Paní Anna G. nikdy věrohodně neprokázala, že písmoznaleckou kvalifikací disponuje – přesto znalecké posudky opakovaně poskytuje – se všemi riziky chyb, které z toho očividně vyvstávají pro soudy i pro jiné občany.

Pokládám za velmi záslužné, že na tuto nekalost jiní písmoznalci, včetně těch z Kriminalistického ústavu Praha, upozornili – ostatně taková povinnost pro policejní orgán vyplývá přímo ze zákona. Kriminalistický ústav Praha je špičkovým expertizním pracovištěm s vynikajícím mezinárodním renomé – o tom nepochybně svědčí jeho zapojení do mezinárodní organizace European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI). Tvrzení Patrika Biskupa, že prý jde o „boj proti nežádoucí konkurenci“ je pro Kriminalistický ústav téměř urážlivé.

Pokládám také za zcela správné, že Anna G. byla předsedou Městského soudu v Praze zbavena znalecké funkce, protože vykonávání funkce v oboru, pro nějž nemá kvalifikaci, je nepochybně hrubým porušením jejích povinností.

Jestliže ministr spravedlnosti nyní usoudil, že ke zbavení znalecké funkce došlo neprávem, očividně se mýlí.  Nemůže obstát ministrova argumentace, že Anna G. je ve věci nevinně, protože prý ji orgány činné v trestním řízení ustanovovaly jako tzv. znalkyni ad hoc, a v tom případě prý může poskytovat posudky i v jiných oborech, než pro které byla jmenována. I znalec nezapsaný do seznamu je povinen se svým ustanovením vyslovit souhlas a složit znalecký slib (§ 24 zákona o znalcích) – musí tedy též podat pravdivou informaci ohledně své odbornosti.

O takové ustanovování, spojené s předstíráním neexistující kvalifikace, se především zasloužila svou prezentací sama Anna G. Stačí se podívat na její webovou stránku http://www.grafologie-grabowska.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=51&Itemid=57, na níž inzeruje mj. také provádění písmoznaleckých expertiz.

O odborné kvalifikaci mají dle její webové stránky svědčit dva dokumenty:

1.  živnostenský list, vydaný Městským úřadem v Kutné Hoře ze dne 25. 10. 2007, na němž jako předmět podnikání je uvedena také „Poradenská činnost v oblasti společenských věd a rozvoje osobnosti v oblasti písmoznalectví“; z jakýchpak asi dokladů o odbornosti vycházel živnostenský úřad?

2. osvědčení o akreditaci, vydané Českým institutem pro akreditaci (ČIA) dne 11. 6. 2010, jímž byla Anna G, jmenována „inspekčním orgánem typu A v oblasti inspekcí ručního písma“. ČIA není žádný troškař, takže osvědčení k tzv. inspekční (nikoliv znalecké) činnosti udělil hned ve dvou oborech: „Zkoumání pravosti podpisu a textu“ a „Zkoumání profilu pachatele“ – tedy jednak v oblasti písmoznalectví, jednak v nové a velmi problematické oblasti tzv. psychologického profilování pachatele.

Zůstává pro mě naprostou záhadou, na základě jakých podkladů mohl ČIA usoudit, že Anna G. je odborně způsobilá vykonávat inspekční činnost v daných oborech.

ČIA je obecně prospěšnou společností, založenou Ministerstvem průmyslu a obchodu, k poskytování obecně prospěšných služeb, jako je posuzování a osvědčování odborné způsobilosti ke zkoušení, kalibraci a  inspekci, certifikaci laboratoří, osob a produktů. Dovedu si představit, že svou prospěšnou činnost vykonává bezchybně v takových oblastech, jako je ověřování kalibračních laboratoří, laboratoří pro měření emisí a zdrojů znečišťování ovzduší atd. Pro tyto a mnoho dalších oborů má ČIA jistě své odborníky, konzultanty a verifikované procedury. Mám však vážné pochybnosti o tom, zda ČIA má nějaké specialisty na oblast písmoznalectví, psychologie nebo grafologie. Nebo jsou snad utajováni? Hrůza mě jímá při představě, že stejným způsobem by ČIA postupoval při udělování osvědčení o akreditaci třeba v oboru mozkové chirurgie nebo výroby jaderných zbraní.

Za této situace zůstávají osvědčení, vydávaná ČIA v české a anglické řeči na krásném křídovém papíře, opatřená kulatými razítky a holografickými nálepkami, jen málo věrohodná. Ani v článku citovaná slova ředitele ČIA Ing. Jiřího Růžičky, že paní Anna G. „má naši plnou důvěru“, nejsou věru žádným pádným důkazem o její odborné kvalifikaci. Tím méně je pro mě přesvědčivým důkazem poměrně vysoká cena, kterou je třeba podle ceníku ČIA za vydání takového osvědčení zaplatit.

Možná, že zkušený novinář Patrik Biskup má dobrou intuici, když v celé kauze vidí „boj proti nežádoucí konkurenci“. Mám však silné pochybnosti, zda on sám věnoval své sympatie správné straně sporu – té, která je k prospěchu práva a  občanů.

Závěrem musím podotknout: Toto své vyjádření jsem nepsal z pozice soudce Ústavního soudu – i když též z této činnosti bych mohl uvést desítky pozoruhodných případů, jak (dobře i špatně) u nás znalectví funguje. Prezentuji tu své odborné názory jako vysokoškolský profesor kriminalistiky – tedy oboru, jehož se věc bytostně týká.

prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
profesor Právnické fakulty UK v Praze

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook