Policie České republiky – Kriminalistický ústav
Kriminalistické identifikace
Kriminalistická mechanoskopie, defektoskopie, metalografie, trasologie, balistika, elektrotechníka a grafická expertiza
Kriminalistická balistika jako interdisciplinární věda se zabývá mechanismem výstřelu, pohybem střely v hlavni zbraně, dráhou střely při letu na cíl a účinky střely v cíli. Objekty zkoumání kriminalistické balistiky jsou střelné zbraně, jejichž pomocí lze dopravit střelu na cíl. Druhou skupinu tvoří střelivo (náboje) všech druhů a jeho jednotlivé části, především vystřelené střely a nábojnice. Třetí skupinu tvoří předměty zasažené střelou a povýstřelové zplodiny.
Mezi základní otázky patří ztotožnění zbraně, kterou na místě události pachatel použil ke střelbě - tzv. individuální identifikace, založená na axiomu, že součástky zbraně, které jsou při výstřelu v kontaktu se střelou a nábojnicí, zanechávají na jejich povrchu markanty, které jsou jednoznačným odrazem mikronerovnosti kontaktovaného povrchu.
Zkoumání střelných zbraní a střeliva patřilo k základním expertizním úkonům již za první republiky. Protože vychází při identifikaci zbraně z mechanoskopických stop, vzniklých na povrchu střel a nábojnic při výstřelu, byla kriminalistická balistika po mnoho let provozována v oddělení mechanoskopie a trasologie Kriminalistického ústavu Praha. Posléze toto oddělení zahrnovalo ještě defektoskopii a elektrotechniku.
Začátek profilování samostatné odbornosti spadá do 60. let a je svázáno s příchodem specialistů na konstrukci zbraní a střeliva - Přemysla Lišky, Otty Hudrlíka a Oldřicha Husáka. Od roku 1988 pracovala v rámci oddělení odborná skupina balistiky, jejíž vedoucí Bohumil Planka dostal za úkol personálně i organizačně připravit vznik desetičlenného oddělení balistiky. Samostatně vyčleněné oddělení balistických expertiz vzniklo při reorganizaci Kriminalistického ústavu Praha v roce 1995.
Celou dobu existence balistického zkoumání v KÚP charakterizuje úsilí pracovníků zdokonalovat metody zkoumání a vymýšlet nové přístroje. Z 60. let pochází Koubíkův střelofot, který se dostal do expertizní praxe i některých okolních států (Polsko, Německo, Maďarsko). Plankova pneumatická balistická zbraň posloužila v 80. letech k výzkumu kinematiky deformace střel v cíli a ke vzniku metody určování vzdálenosti střelby hodnocením terminálního stavu střely, kterou dnes používají i zahraniční balistici. Podobně je expertní balistický identifikační systém EBIS (počítačový program Pácala a Planky z 90. let pro typování zbraně podle stop na střelách a nábojnicích) používán nejen v KÚP, ale také ve Španělsku a Řecku.
Jmenovat lze i další vynálezy, výzkumné úkoly a zlepšovací návrhy. Patří k nim například Liškovo kritérium ranivého účinku střel (80. léta), Husákova univerzální lafeta pro upínání zbraní při zkušební střelbě (80. léta), studie zaměřená na identifikaci hladkých hlavní brokovnic (Husák, Planka 80. léta), přístroj pro měření odporu spouště MOS (Planka, Kmječ, 90. léta), adaptér pro zařízení Trigger Meter, umožňující opakovatelné měření průběhu odporu spouště MOS-II (Planka, Vávra 2001), Fenclova identifikační a archivační databáze nábojů (2000), a vyjmenovat bychom mohli mnoho dalších, z posledních novinek třeba digitální střelofot- BallScan od firmy LIM. Ačkoliv obrazový záznam povrchu střely rozhodně usnadňuje komparaci a archivaci předmětů doličných, je to nakonec lidské oko, které určí, zda se jedná o shodu, či nikoliv.