Policie České republiky – KŘP hlavního města Prahy
Dvaadvacetiletý dědek
Koran, má dnes narozeniny. Čtyřnohý příslušník Oddělení služební hipologie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy se po patnácti letech aktivní služby pomalu připravuje na výslužbu. Osmnáctého března letošního roku oslaví již dvaadvacáté narozeniny. To je čas pomýšlet na to, kde stráví zbytek svého života. Dnešního dne mu policisté přijdou popřát k narozeninám a poděkovat za to, že byl vždy spolehlivým"parťákem".
Když se někde sejde víc policistů najednou, tak se občas stočí řeč na to, kolik má kdo odslouženo, za jak dlouho má nárok na výsluhu, případně se komentuje věk a schopnosti kolegů. Tak se dovíte, kdo má v malíku papírování, kdo si je jistý v zákrocích, případně i kdo, co, kdy, kde, jak, s čím a proč. Pokud chce člověk také přispět svou troškou do mlýna, je pouze málo věcí, kterými se dají kolegové překvapit. O jedné ale vím. Stačí se jen tak mezi řečí zmínit o tom, že znáte kolegu, který v březnu oslaví 22 let. Ano, vím. Následuje ťukání si na čelo spojené s pochybnostmi o vašem duševním zdraví. „Ten člověk je cvok, to přeci není nic zajímavýho. Takových jsou u firmy tisíce!“ Tyto a podobné hlášky jsou zcela na místě, pokud nestihnete včas dodat:„To by nebylo nic extra, ale teď v lednu má odsloužených 15 let.“ Tak je už zájem aspoň trochu probuzen? Nápovědou pro posluchače je fakt, že onen dotyčný nemá bohužel nárok na žádnou výsluhu. Tím už kolegům napovíte, o kom je vlastně řeč. Ale než jim to dojde.Těch pár chvil nechápavých a nevěřícných pohledů stojí za to. Rozluštění hádanky je přitom prosté, milý Watsone.
Koran. Letos dvaadvacetiletý hnědák sloužící u Pražské jízdní policie (jasně, nově u Oddělení služební hipologie, já vím). Narozen: 18. 3. 1988, do OJP Praha zakoupen 18. 1. 1995, momentálně díky svému vysokému věku familiérně přezdíván „Dědek“. Jeho osud je celkem zajímavý. Narodil se jako Korádo, ale vzhledem k přítomnosti koně stejného jména byl po zakoupení do OJP Praha přejmenován. Předtím, než v sedmi letech nastoupil, tak mimo jiné pracoval jako kůň pro moderní pětibojaře. Nicméně nepředpokládám, že by byl vyjímečně dobrý skokan, který by vyhrával závody. V čem ale byl (a stále je) dobrý, jsou rychlé cvaly. To není nic udivujícího, když se podíváme na jeho rodiče. Ač na to Koran na první pohled nevypadá, jeho tatínek je anglický plnokrevník. Tedy rychlost sama. Jezdci s ním neměli lehkou práci a tak nebyl nikdy ani příliš oblíbený. Koran není, a pokud jsem měl možnost zjistit od těch, co ho znají těch 15 let, ani nikdy nebyl příliš společenský. Pohlazení a podrbání mu nic neříká, když to není doplněno nějakým tím dobrým úplatkem. I mě vítá jenom proto, že ví, že něco dostane. Aspoň ale zaregistruje mou přítomnost. Při příchodu velitele trucuje a postaví se hlavou ke stěně. Takže to jsem na tom ještě dobře.
Každý kůň je jiný a tak mi Koran hned při prvním setkání dal jasně najevo co si myslí. „Dej sem pamlsek, jinak si mě moc nevšímej a budeme spolu jakž – takž vycházet.“ Tolik ve stručnosti. Okamžitě mi taky ukázal, co dovede a že jako jezdec se mám moc a moc co učit. Bylo léto roku 2002. Po povodních jsou koně provizorně ustájeni v Čakovičkách u Nové vsi. Boxy jsou mobilní postavené v plechové hale. Jízdárna škvárová hned vedle v další hale, písková přes silnici vedle výběhů s mladými koňmi. Kolem výběhů byla pár metrů široká cesta kolem dokola, sloužící mimo jiné jako cvalovka. Jednoho krásného dne jsem měl na Koranovi na této cestě jezdit. Vyrazili jsme spolu s kolegyní a já si naivně myslel, že to bude den jako každý jiný. Omyl. Velký omyl. Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že mě čekají nějaké problémy. Krok bez problémů, s kolegyní si povídáme, zkrátka pohoda. Tak tedy naklušeme. Slunce svítí, není nijak velké vedro, koně v klidu jdou, není čeho se bát. Najednou Koran zastříhá ušima a zvedne hlavu. Koukám co se děje. Na druhé straně dráhy je kolegyně Monika, která má podobný úkol jako my a hodlá opohybovat svého koně. Náhle můj „oř“ zastříhá ušima a uvědomí si, že je vlastně stádové zvíře a že tedy musí to „stádo“ na druhé straně dohnat. V ten okamžik jsem nebyl jen druhý v pořadí, ale počítám, že tak desátý. Zkrátka Koran nacválal, přešel do trysku a veškeré mé snahy o jeho ovládání totálně ignoroval. Prostě jsem tam nebyl. Ze začátku mi nebylo moc dobře na duši. Kdo jezdí, ten to zná. Kůň náhle sníží podvozek, nabere rychlost a vy tam jste jen pro ozdobu. Dost slušný kalup, řekl bych. Naštěstí se Dědek projevil jako profík. Před zatáčkou se rychlost zmenšila, výška srovnala do původního stavu a mě zableskla naděje na znovupřevzetí kontroly. Hmmm, tak teda ne, no... Po pomalém korektním projetí oblouku se situace opakovala, já se zase jen vezl. Naštěstí ze mě díky jeho opatrnosti spadly veškeré obavy, že se vymlátíme. Koran si dával hodně velký pozor, aby si neublížil. Potíž jen byla v tom, že když dojel k zahlédnutému koni, tak si náhle všiml, že jiného opustil. „Přece tu nezůstanu jen s tímhle, rychle za tím prvním!“ A tak dokola. Vzdal jsem se pokusů Dědka řídit. Marnost, marnost, nic než marnost nad marnost. Přísahám, mám na to svědky, nevymýšlím si – když jsem Moniku míjel poprvé, tak jsem jen stačil říct:: „Vezeme vám mokré prádlo!“ a strašně se u toho smát. Podruhé jsem se už zmohl jen na: „Rukulíbám“ a neměl sil na nic víc. Naštěstí holky pochopily, že nemám šanci Korana ukočírovat a rozumě se obě zastavily na jednom místě. Tam jsme skončili. Koran celý šťastný, že je stádo pohromadě, já, že jsem přežil. Nikdy dřív, ani nikdy potom, jsem se tak necítil. Štěstí i hanba najednou. Teprve později jsem se dověděl, že jsem nebyl první, koho takhle povozil. A v současnosti už vím, že zdaleka ani poslední.
Když jsem se s Koranem znovu potkal po ukončení školy a řízené praxe, bylo mi ho najednou líto. Za ten rok znatelně zestárl (15 let přitom není pro koně nijak vysoký věk). Aspoň mě se to tak jevilo. Protivný byl už předtím, ale najednou jsem neměl takové problémy s jeho ježděním a při pokusu mě odvézt při jedné hromadné vyjížďce na polích nad Drahání jsem vyhrál já. Neoblíbený, odstrkovaný, šklebící se, bez nikoho kdo by s ním měl trochu víc trpělivosti. Takový mi po návratu připadal. Mám doma taky koně. Ano – to se už dá nazvat diagnózou. Není o moc mladší (narozen 1992) a mazel není stejně jako Dědek. Dokonce si jsou jejich povahy dost podobné. Snad právě proto jsem si Korana oblíbil a začal objevovat jeho kvality. Na hlídkovou činnost je to jeden z nejlepších koní na oddělení. Dá se na něm v pohodě vypsat KO, uložit pokutu a když je třeba, tak ho uvážu a nemusím se bát, že se pokusí odejít. Má i jednu další fajn vlastnost. Pokud se nic neděje a jen stojí na místě, tak zapne „spořič“ a nevšímá si okolí. Pokud musí jezdec sesednout, tak je tato vlastnost k nezaplacení. V boxu reaguje promptně na vaše požadavky, a když náhodou zapomenete dobře zavřít, nic se neděje. Neodejde. Kování? Žádný problém. Drží a ani se nehne. Nakonec jsem zjistil, že umí být i společenský. Občas, vyjímečně je chvilka času. Tehdy, když ve stáji nikdo další není, sednu si k němu na zem do dveří. Nic víc. Dědek vykoukne ven, aby zkontroloval situaci. Pokud je klid a náhodou má náladu, tak mi dá najevo, že o mě ví. Nezačne se mazlit, na to není, ale nejdřív se pokusí mě prošacovat, jestli nemám něco dobrého. Většinou je úspěšný. Pak ale zjistí, že už nic nedám. Když nemá náladu, tak udělá čelem vzad a jde něco žvejkat ke žlabu či napáječce. Ale občas, vzácně mi ukáže, že nejsem úplně cizí. To se (potom co zjistí, že už nejsou pamlsky) o mě opře. Klidně o hlavu, o ruce, o kolena, jak zrovna chce. Někdy se opře přímo zubama, ale ani náznak, že by chtěl kousnout či štípnout. Někdy mi zaboří hlavu mezi ruce a kolena, zavře oči a (asi) dříme. Netrvá to moc dlouho, při prvním silnějším zvuku hlavu zvedne a jde zase pryč, ale občas se to stalo. Nesmím to ale zkazit sám třeba pokusem ho pohladit. To jde pryč hned. Ač se normálně tváří jako starý nerudný dědek, tak má společnost rád, jen se mu nesmí vnucovat.
K ježdění patří spousta věcí. Zažili jsme spolu pády, štycování, útěky i neposlušnost, ale většinou Koran splnil to, co se od něj očekávalo. Fotbalové zápasy, demonstrace, hlídky, pátrací akce, všeho se zhostil se ctí. Není žádný velký hrdina, ale svou práci si odvedl. Teď už by ho snad měl čekat pouze zasloužený důchod. Uvidíme, jak dlouho bude trvat jeho vyřazení. Já mám momentálně nelehký úkol. Musím mu najít hezké místo, kde by v klidu dožil a kde by někdo ocenil jeho nelehkou práci. Málo lidí ale chce živit koně, na kterém se nebude moct jezdit a není na hraní či mazlení. Já si ale myslím, že si takový klidný důchod Koran zaslouží. Vždyť jestli někdo většinu svého života „Pomáhal a chránil“, tak určitě on.
Janko Vodvářka