Policie České republiky – KŘP Moravskoslezského kraje
Historie četnictva a policie
- Úvodní slovo
- Uniformy
- Vycházkové pásy
- Četnická výbava
- Četnické čepice
- Četnické přilby
- Četnické fotografie
- Fotografie policistů
- Chladné zbraně - bodáky
- Chladné zbraně - šavle
- Chladné zbraně policie
- Palné zbraně četnictva
- Vývoj četnictva na Moravě od r. 1915 do r. 1938 ve schematismech
- Československé četnictvo
- Státní policejní úřady
- Komunální (obecní) policie
Československé četnictvo
Československé četnictvo bylo vojensky organizovaným bezpečnostním sborem, plnícím bezpečnostní úkoly na celém území státu. Definitivní podobu nabyla organizační struktura vydáním zákona o četnictvu č. 299/1920 Sb. z. a n. ze dne 14. dubna 1920. Tímto zákonem bylo četnictvo republiky Československé definováno jako: „Vojensky organizovaný sbor strážný, jenž určen jest k tomu, aby podle stávajících zákonný předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních udržoval v celém území Československé republiky veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost.“[1]
Četnictvo bylo orgánem státní politické správy určeným k vykonávání bezpečnostní služby s podřízeností státním politickým úřadům. V oblasti výcviku, vyučování, kázně a kontroly služby a dále ve věcech správních a hospodářských bylo podřízeno četnickým důstojníkům. V poslední instanci pak v obou uvedených oblastech podléhalo ministerstvu vnitra. K udržování vojenského pořádku a kázně ve sboru byl povolán generální velitel četnictva, který byl přidělen na ministerstvo vnitra. MV rozhodovalo o tom, jak má být četnictvo organizováno, o početních stavech, jak bude vykonávána služba a jak mají být četníci vycvičeni. Otázka výzbroje spočívala v dohodě MV a MNO.
Organizace četnictva musela rovněž odpovídat organizaci ostatních úřadů a v místech sídel politických a soudních úřadů byla zřizována přiměřená četnická velitelství. Aby byla zajištěna komunikace mezi četnictvem a armádou, byl k četnictvu přidělen důstojník československého vojska. Jistou zvláštností bylo povolávání příslušníků četnictva v určitých lhůtách k vojenským cvičením, při kterých četníci podléhali vojenským předpisům a zákonům. Těchto cvičení se účastnili četníci, kteří s přihlédnutím k věku byli jinak povinni vojenským cvičením podle branného zákona. Při válečném stavu musela pak přejít část četnictva k polní bezpečnostní službě pod přímé vojenské velení.
Politický úřad prvého stupně byl představeným úřadem pro četnictvo, v jehož obvodu byla služba vykonávána a příslušelo mu bezprostřední řízení služby a dohled na jejím vykonáváním. Pokud bylo třeba užít četnictva samosprávným městem, nebo městem s tzv. municipálním právem (kde byla zřízena policie), povolával je do služby politický úřad druhého stupně. Ostatním státním civilním a vojenským úřadům, jakož i samosprávným úřadům nebylo četnictvo podřízeno.
Soudy a státní zastupitelství v případě trestní pravomoci byly oprávněny vyžádat si službu četnictva přímo. Pokud šlo o jiné obory působnosti jak trestní, mohly dožadovat četnické služby prostřednictvím příslušných politických úřadů. Tímto způsobem mohly o činnost četnictva žádat státní civilní a vojenské úřady a úřady samosprávy. Politické státní úřady rovněž určovaly, kdy má četnictvo spolupůsobit v záležitostech místní policie. Nesměla tím ovšem utrpět četnická bezpečnostní služba.
Všechny příkazy, které četnictvo obdrželo, bylo povinno ihned a bez průtahů vykonat a současně se zdržet jakýchkoli komentářů a posuzování rozkazů. Upustit od vykonání příkazu mohli četníci pouze tehdy, pokud by se příčil četnickým povinnostem, byl v rozporu se zájmy státu nebo trestním zákonem. Takový případ byl četník povinen ihned nahlásit svému představenému. Za obsah příkazu byl odpovědný ten úřad, který jej četnictvu vydal.
Četnictvo podléhalo vojenským trestním zákonům a soudům a platil pro ně vojenský služební řád. Disciplinární předpisy pro ně stanovilo MV. Službu konající četník měl zákonem stanovená práva stráže civilní i vojenské a současně i oprávnění použít zbraň. Současně byli oprávnění proti osobě, proti níž zakročovali, užít slov „ve jméno zákona“ a této výzvě byl každý, včetně osoby vojenské, povinen uposlechnout. Později si však mohl na jednání četníka stěžovat.
1) § 1 zákona č. 299 ze dne 14. dubna 1920.