Jiří Novotný - samizdatová dílna
Pocházel z Tábora z kulturně činné rodiny. Jeho otec se ve volném čase zabýval hudbou a jako lidový muzikant byl známý po Táborsku, jeho matka pracovala v knihovně.
Jiří Novotný inklinoval k trampingu a v jeho prostředí začal na konci 70. let šířit nezávislou kulturu. Poté, co se o něho začala zajímat táborská Stb, přestěhoval se do Prahy. V nezávislé činnosti pokračoval i zde. Prezentoval se jako slibný výtvarník, uspořádal několik oficiálních výstav v Praze, Plzni, Táboře a v Týně nad Vltavou. Kromě toho kolem sebe soustředil do samizdatové dílny řadu osob, se kterými začal vydávat tituly, které pocházely nejen z prostředí Charty 77, ale také i z radikálních katolických kruhů a z ilegálních řeholních řádů.
Se svými přáteli vydal kolem 100 titulů, které podle sokolského hesla NI ZISK, NI SLÁVU zadarmo rozšiřoval mezi svými známými. Jeho dílna opisovala prozaické beletristické tituly (Ota Pavel, Vladimír Škutina, Vlastimil Třešňák), básnické (Karel Šiktanc, Jan Skácel, Jakub Deml, Egon Bondy), odborné (historiografické, filosofické spisy), objevovaly se i jeho vlastní překlady z polského disentu a stranou zájmu nezůstaly ani krátké texty reflektující současné dění (eseje Václava Havla, Ladislava Hejdánka apod.).
Postupem času se jeho názory radikalizovaly. Snažil se propojit katolické podzemí se špičkami Charty 77, se svou manželkou podporovali ilegální církevní řády; tak jako on se snažil svým dílem přispět na poli nezávislé kultury, jeho manželka šila hábity pro řeholníky. Se svými kolegy z katolických kruhů začal připravovat lidové vystoupení u příležitosti domácích oslav svatořečení Anežky Přemyslovny. Vytiskli mnoho tisíc pozvánek, ve kterých zvali věřící, aby ze Svatovítské kapituly přišli na Václavské náměstí uctít sochu světice, která stojí po boku sochy sv. Václava. Organizátoři doufali, že oslavy se vyvinou do protirežimního vystoupení.
…nevěřil jsem, že to vyhrajeme. Ale až přijde ta chvíle, tak my budeme připraveni a vystoupíme s konkrétně definovanými cíli, tak jako třeba Poláci a Maďaři. Půjdeme do toho s jasně vyhlášeným programem a klidně se necháme porazit, ale hlavně nebudeme kapitulovat tak, jak to umíme. Když vás porazí silnější protivník je to něco diametrálně odlišného, než když kapitulujete. Po kapitulaci nemůžete být na nic hrdý, nemůžete získat ani sebevědomí, ani sílu, ani být příkladem hodným následování…
Do příprav ilegální akce zasáhl listopad 1989 a Jiří Novotný se dal do služeb Občanského fóra. Spoluzaložil jeho tištěnou platformu Fórum a vedl zahraniční redakci. Z titulu své funkce redaktora se dozvěděl o znepokojujícím vývoji na severu Čech, kde se schylovalo ke střetnutím mezi Romy a většinovým obyvatelstvem. O svých poznatcích informoval tehdejšího náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla. Při vzájemném jednání rozpoznal Ruml v Novotném schopného organizátora a člověka znajícího váhu informací. Nabídl proto mu funkci ředitele odboru zabývajícího se bojem proti terorismu v nově vznikajícím Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. I přes svůj relativně mladý věk byl Jiří Novotný zakrátko jmenován do čela celého úřadu a stal se jedním z architektů právě formované civilní zpravodajské služby s vnitřní působností. Pod jeho vedením prošla personální obměnou, reorganizacemi, navázala spolupráci s nejvýznamnějšími zpravodajskými službami demokratického světa a stanovila nové cíle své činnosti.
Náročná funkce měla i své stinné stránky, téměř jí obětoval svůj osobní život a zdraví. Po zdravotních kolapsech se rozhodl na svou funkci ředitele teď již Federální bezpečnostní informační služby rezignovat. Poté působil v bezpečnostní sekci Kanceláře prezidenta republiky, kde na základě slibu Václavu Havlovi odcházejícímu z funkce na sklonku roku 1992 setrval až do jeho opětovného návratu po zvolení v roce 1993. Následně se Jiří Novotný stáhl do ústraní a opustil bezpečnostní problematiku.
Mgr. Martin Pulec