Kdy ani ochranný oblek nepomůže. Co dokáže granát nebo zákeřná motýlí puma
12. září 2019 „Pokud mě uvidíte utíkat, snažte se mě předběhnout.“ Vtip, který laika pobaví, ale z pohledu pyrotechnika je otřepaný a nepřesný. Pyrotechnik totiž téměř nikdy neběhá. Pyrotechnická služba Policie České republiky slaví osmdesát let a na Technetu jsme pro vás k tomuto výročí připravili seriál.
Po skončení první světové války se i na naše území, přestože tudy neprocházela fronta, dostalo značné množství ostré munice. Mimo jiné si ji s sebou domů přiváželi muži z války jako trofeje a suvenýry. Tehdy, stejně jako dnes, mezi nimi byli jedinci, kteří si se smrtícím materiálem počínali, jemně řečeno, nezodpovědně.
Bavíme se o období mezi lety 1918 a 1938, tedy ještě před tím, než byla prvního června 1939 v Praze zřízena první pyrotechnická skupina. V rámci státních policejních úřadů ani u četnického sboru tehdy ještě nepůsobil žádný pyrotechnik a související činnosti zajišťovali výhradně vojenští pyrotechnici s různou odborností.
Kvůli právě skončené válce však byly nálezy ostré munice nejen v Praze doslova na denním pořádku. Vypořádat se s nimi museli většinou četníci, kteří jen v některých případech absolvovali pyrotechnický kurz. Ty probíhaly na Československé dělostřelecké mistrovské škole v Plzni od listopadu 1919.
Například o kuriózním případu nálezu granátu referoval dobový tisk takto: „Mostecký občan dostal návštěvu policejního strážníka, který najednou zpozoroval, že na řetízku kuchyňských hodin místo závaží visí ruční granát, ten byl okamžitě zabaven a odevzdán vojenskému velitelství, kde se zjistilo, že je ostře nabit, takže mohl i při malém nárazu explodovat. Při vyšetřování se ukázalo, že granát vykonával službu hodinového závaží již několik let.“
Nálezů munice ve veřejném prostoru přibývalo s tím, jak bývalí vojáci a jejich příbuzní přicházeli na to, že něco takového mít doma „nepotřebují“.
Národní politika v srpnu 1921 psala o granátu na veřejných záchodcích: „Odložené ruční granáty objevují se na veřejných místech každého dne. V Riegrových sadech na Král. Vinohradech nalezl včera před 10. hod. dopoledne komptoirista Josef Štěrba z Vinohrad, Štefánikova ul. č. 9 pod střechou záchodku ruční ruský granát, dva švýcarské a dva ruské zapalovače ruských granátů zabalené v papíru. Rovněž na vršovickou strážnici byl včera odevzdán ruční ruský granát. V obou případech byla zbraň odevzdána vojenským úřadům.“
Pekelný stroj na manželku
Jedním z prvních a nejznámějších kriminálních případů, ke kterému by dnes byl povolán pyrotechnik automaticky, je případ Zapářka. Mladý muž, natěrač Jaroslav Zapářka se druhého července 1931 rozhodl své životní problémy řešit tím nejhorším možným způsobem.
Nejprve zastřelil Rudolfa Reichmanna, správce místní továrny Wichterle a Kovařík, ve které pracoval. Poté, co ho četníci obklíčili u něj doma, spáchal sebevraždu. Tou však tragédie neskončila.
Ohledání míst činu (továrny a bytu pachatele) dostal na starost strážmistr František Vlkovský. Ten nic netušíc otevřel v Zapářkově bytě jednu ze šatních skříní. Nastal výbuch a krátce po něm druhý. Exploze vyrazily okna i dveře, jedna zeď bytu se zhroutila a do místnosti se propadl strop.
Vlkovský byl smrtelně popálen na obličeji, na krku i na rukách. Přesto se ještě dokázal vzchopit a oknem vyskočil na dvůr, kde ztratil vědomí a později v nemocnici zemřel. Druhý četník, který s ním byl na místě, měl více štěstí. Při výbuchu se zrovna skláněl za stůl a ten ho před smrtící vlnou částečně ochránil. Přesto byl s popáleninami také převezen k ošetření.
Při dalším vyšetřování se zjistilo, že Zapářka nastražil pekelný stroj pravděpodobně na manželku, se kterou už nějaký čas nežil. Nástražný výbušný systém, jak bychom dnes odborně řekli, tvořila cementová nádoba, kterou si Zapářka vyrobil nalitím příslušné směsi do velké sklenice. Dovnitř nasypal střelný prach a celek přikryl obyčejnou kuchyňskou pokličkou se dvěma otvory. Do jednoho z nich umístil železnou tyčku s kladivem. To bylo upevněno tak, aby po otevření dveří spadlo na zápalku a iniciovalo výbušnou směs uvnitř. Pro větší efekt k bokům nádoby přidal pachatel ještě dvě lahve s benzinem.
Aby sám Zapářka nebyl při instalaci pekelného stroje zraněn, vše si pečlivě připravil. Zařízení do skříně umístil po jejím odsunutí od zdi otvorem vyřezaným v zadní stěně. A proč to všechno?
Jaroslav Zapářka byl od svých čtrnácti let hluchý a měl zřejmě představu, že spácháním vraždy, sebevraždy a výbuchem nástražného systému na sebe upoutá pozornost veřejnosti, u které chtěl nad sebou vzbudit soucit.
Co dokáže granát
Jak vypadalo Zapářkovo výbušné zařízení, se můžete podívat buď sami na výstavě k 80. letům Pyrotechnické služby Policie České republikyv Muzeu policie, nebo na přiloženém videu. Tamtéž uvidíte i takzvanou motýlí bombu. Ta patří k obzvláště zákeřným smrtícím nástrojům.
Byla sestrojena tak, aby se po vyhození z pumovnice rozletěla do všech možných směrů. Vedlejším následkem této konstrukce bylo časté zachycení nevybuchlé, ale již odjištěné pumy například v korunách stromů. Hrající si děti nebo náhodný kolemjdoucí pak bývali častými oběťmi. Bohužel, mnohdy šlo tragédii předejít, ale nálezce zlákal nezvyklý líbivý tvar bomby, podle kterého dostala i svou přezdívku „motýlí puma“.
Na videu uvidíte i testovací pyrotechnický oblek, který byl z bezprostřední blízkosti vystaven výbuchu ručního granátu. Zkušený pyrotechnik vám také prozradí, proč se k některým nálezům munice nechodí právě v takovém obleku, ale v obyčejných kalhotách.
A ještě dovětek. Víte, proč pyrotechnik (skoro) nikdy neutíká? Protože by mohl neopatrným pohybem způsobit katastrofu. Proto se vždy pohybuje s rozvahou.