Policie České republiky – KŘP Královéhradeckého kraje
Květen 1945
Za svobodu padli i četníci z Jičínska
V těchto dnech, kdy si připomínáme 65. výročí konce druhé světové války a zároveň i ukončení okupace naší republiky nacistickým Německem, je dobré si připomenout nejen vítězství nad fašismem, ale i jeho poslední oběti, včetně těch z řad příslušníků bezpečnostních sborů - četnictva a policie. Od roku 1939 do května 1945 bylo umučeno na 200 jejich příslušníků v koncentračních táborech a vězeních, 134 bylo popraveno, 117 padlo v bojích, 41 zemřelo při náletech, 13 zůstalo nezvěstných a tři spáchali sebevraždu. Mezi nimi například vrch. strážm. Karel Kněz, velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, obětavý spolupracovník paraskupiny Silver A, který zejména zajišťoval nerušený provoz vysílačky Libuše u obce Ležáky a jenž raději volil smrt vlastní služební pistolí, než aby se dostal do spárů gestapa. V porovnání s ostatními profesními skupinami byly tragické ztráty četnictva a policie velmi vysoké.
Z řad jičínských příslušníků bezpečnostních sborů bylo šest popraveno, nejméně třináct umučeno, případně zemřeli na následky věznění, a dalších více než šestnáct bylo vězněno na různých místech za odbojovou činnost. Z Jičínska padli v květnových bojích roku 1945 dva muži zákona - četnický vrch. strážm. Josef Lžičař a četnický strážm. Josef Chaloupka.
Četnictvo na Jičínsku, tak jako na dalších místech okupované republiky, se aktivně zapojilo do protifašistického odboje různými způsoby. Lze mezi ně řadit aktivní formy spočívající v poslechu a rozšiřování zpráv ze zakázaných rozhlasových stanic, rozmnožování a rozšiřování ilegálních tiskovin, ničení udavačských dopisů, sabotáže nařízení německých orgánů, ukrývání střelných zbraní, pomoc osobám hledaným německými orgány, evidenci kolaborantů a konfidentů, podporu válečných zajatců, spolupráci s partyzánskými oddíly a ke konci války také vytváření Revolučních národních výborů či přímý boj proti okupační moci. Četnictvo se ale do odboje zapojilo i pasivní rezistencí, neboť neplněním služebních povinností, když četníci neviděli a neslyšeli, bylo zachráněno velké množství lidí. Minimálně před uvězněním.
Mnozí četníci po tragickém mnichovském diktátu, odstoupení části území a později po vzniku protektorátu chtěli řady bezpečnostního sboru opustit, nechtěli sloužit režimu nastolenému Němci. Nelze se jim divit, neboť i v řadách četnictva panoval smutek, zklamání, rozčarování a obavy z dalšího vývoje. Vždyť to byli právě i četníci, kteří bojovali za republiku od května 1938 na četnických stanicích u hranic či v jednotkách Stráže obrany státu (SOS), nejen v českých zemích, proti německé rozpínavosti, ale i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, proti maďarským teroristům podporovaným maďarskou hortyovskou armádou a záškodníkům Beckova Polska.
Byli to oni sami či jejich kamarádi ve zbrani, kteří krváceli a položili za republiku své životy. Měli tak možnost poznat zlo, které přicházelo, na vlastní kůži, kruté zacházení v zajetí, včetně "pohostinnosti" německých věznic. Právem se rovněž obávali odplaty pronacisticky orientovaných Němců a proněmecky smýšlejících živlů, které zatýkali pro špionážní činnost nebo proti nimž bojovali. Část z nich od četnictva odešla, část, zvláště ta s legionářskou minulostí, byla odejita záhy na základě Himmlerova zvláštního rozkazu. Někteří opustili své domovy a uprchli bojovat se zbraní v ruce do zahraničí. Například 7. srpna 1939 uprchli strážmistři Václav Krymlák ze stanice Horka u Staré Paky a Vojmír Čapek ze stanice Bělá u Pecky přes hranice do Polska a odtud dále do Afriky, kde vstoupili do zahraniční armády. Strážm. Václav Krymlák sloužil v anglickém letectvu, kde dosáhl hodnosti praporčíka, a u RAF zůstal i po skončení války. Strážm. Čapek sloužil u zahraniční čsl. obrněné brigády a v roce 1945 se vrátil do osvobozené vlasti.
Větší část příslušníků však ve službě setrvala, a to i na základě naléhání, jehož odůvodněním bylo, že pokud dojde k rozpadu českého četnictva, bude nahrazeno německým a českému národu bude ještě hůře. Pozdější vývoj událostí tomu dal za pravdu.
Vrch. strážm. Josef Lžičař
Vrchní strážmistr Josef Lžičař se narodil dne 28. listopadu 1893 v Záchlumí, tehdejším okrese Žamberk, kde byl jeho otec radním obce. Po absolvování obecné školy se v letech 1910 až 1913 v Hradci Králové vyučil v oboru kamnářském. Za 1. světové války byl 21. června 1915 odveden do rakousko-uherské armády a vtělen k 98. pěšímu pluku, s nímž se později účastnil bojů v Itálii, kde byl u Hudilog-Lukatic 28. května 1917 jako svobodník zajat. Požádal o vstup do čs. italských legií a k 9. únoru 1918 byl zařazen k 39. výzvědnému pluku, s nímž v hodnosti desátníka bojoval nejprve na italské frontě, později po přesunu do vlasti bránil mladou republiku při bojích na Slovensku. Byl členem Čsl. obce legionářské a Zájmové skupiny vojenských a četnických gážistů při Čsl. obci legionářské v Praze.
K četnictvu, jako četník na zkoušku, přestoupil 16. srpna 1919 a po roce působení se stal závodčím. Později, již jako strážmistr četnictva, se v roce 1922 oženil a v roce 1924 se mu narodil syn Lumír. Sloužil na různých místech, od roku 1928 do roku 1933 na četnické stanici v Martínkovicích u Broumova, kde byl od roku 1930, kdy se stal vrchním strážmistrem, i velitelem. Tady se mu také narodil syn Jindřich. Do září roku 1938 pak sloužil na četnické stanici v Hrádku nad Nisou, u státních hranic, kde byl rovněž velitelem. Služba v pohraničí byla mnohem náročnější než ve vnitrozemí, vzhledem k narůstajícím aktivitám nacionalistických sudetoněmeckých bojových uskupení Freikorps. Docházelo k ozbrojeným přepadům četnických stanic, finančních a poštovních úřadů.
Po zabrání československých pohraničních území německou brannou mocí byl dnem 28. ledna 1939 ustanoven velitelem četnické stanice v Jeřicích spadající pod tehdejší okresní velitelství Hořice. Zde působil až do 31. července 1941, kdy byl stejně jako většina bývalých legionářů propuštěn do trvalé výslužby. Toto propouštění bývalých legionářů se dělo na základě Himmlerova zvláštního příkazu, zveřejněného ve Věstníku nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. 1/1941, po předchozím podrobném zmapování počtu legionářů a jejich postavení ve státní správě. Z jejich působení totiž měly okupační orgány oprávněnou obavu.
V Jeřicích Josef Lžičař zůstal a pracoval v zemědělství a v roce 1943 se mu zde narodila dcera Milada. Aktivně se zapojil do protinacistického odboje a byl zvolen předsedou místního Revolučního národního výboru. Dne 5. května 1945 ve 12.00 nastoupil opět službu na stanici v Jeřicích a prováděl bezpečnostní opatření. Společně s dalšími sedmi muži odjíždí do Hořic odzbrojovat Němce, což se daří díky jeho neohroženému, odvážnému zákroku proti několikanásobné přesile německé kolony. Původní výzbroj Jeřické skupiny spočívající v jedné automatické pistoli, jednom starém revolveru a dvou loveckých puškách je rázem rozšířena o třináct pušek, kulomet a bednu nábojů. Ostatní kořist předávají Hořickým. Další hodiny jsou vyplněny zajištěním Němců nacházejících se na faře a velkostatku, tzv. národních hostů, "nadlidí", kteří chtěli vládnout světu a nyní utíkali před postupující Rudou armádou na vozech tažených hladovými koňmi, někdy jen s ručními vozíky. Bojovníci se učí zacházet s přidělenými zbraněmi, část z nich předávají místním uprchlým ruským zajatcům, kteří odjíždějí do Hořic.
Okolo 22.00 ohlásila spojka, že na stanovišti Jeřice - Rašín odzbrojili tři němečtí vojáci čs. hlídku a jdou obcí Jeřice směrem na Cerekvice. K místu se vydává skupina pod velením vrch. strážm. Lžičaře a zastavují u kovárny, kde dochází k boji, který popsal přímý účastník Lumír Lžičař ve své knize 5. květen u nás, vydané v roce 1946.
Hluboké ticho, které bylo přerušeno pouze monotónním šustotem deště, je rázem přeťato výstřelem. Výstřel vyšel z pušky jednoho z vesnických jinochů a dal povel k boji, který tak krutě zasáhl do řad těchto dobrých Čechů.
Za chvíli nato zaštěkala automatická puška skrytého SSmana, který v příkopě u zdi kovárny kryl ústup dvou ostatních. Hned první serie ran zasela smrtonosné kulky do řad pronásledovatelů. Byl to Karlík Skrbků, který opouštěl bojiště těžce zraněn, přesto se však dobelhal zpátky na náves, odkud byl po prvním ošetření převezen do městské nemocnice. Ostatní se rozptýlili po okolí a očekávali, co bude. Netrvalo dlouho a vzduchem třeskly nové rány. Tentokráte to dostal starý Šulc, který byl zasažen střelou přímou ranou do srdce, zůstal ležet uprostřed silnice mrtev. To již bylo z naší strany vypáleno do míst, odkud střílel Němec. Bohužel, bezúspěšně. Zde jsme viděli, jak důležitý jest vojenský výcvik a hlavně vojenská zkušenost. Na neštěstí a k dovršení smůly rozškrtl Skála sirku, aby se podíval, kde leží mrtvý Šulc, a stal se tak sám výborným terčem. Několik ran a další oběť klesla k zemi. Potom zavládlo na chvíli mrtvé ticho. Ještě jednou rozštěkal se automat Němcův, aby tentokráte zasáhl našeho velitele. Po hlase jsme jej poznali, když začal naříkat. Jeho syn, nedbaje nebezpečí, spěchal mu na pomoc, aby se přesvědčil o jeho stavu. Otec byl těžce raněn, každý viděl, že je třeba rychlé pomoci. Protože syn sám nebyl s to, aby otce odvedl do bezpečí, volá na blízkého Frantu Šulce, aby mu pomohl. Ten vylézá ze svého krytu, ale nedostává se daleko. Dostává dvě rány do nohy a stěží se belhá sám.
Po odtažení vrch. strážm. Lžičaře do bezpečí a jeho prvotním ošetření bylo zjištěno, že jednou ze střel byl zasažen do prsou, druhá zasáhla břicho, tři se nacházely v levé paži a jedna střela zasáhla pravou ruku. Vzhledem k nedostatku dopravních prostředků a pohonných hmot zraněné nebylo možné ihned transportovat do hořické nemocnice. Teprve když přijelo auto s příslušníky Revoluční gardy z Hořic, byli zranění naloženi a odvezeni. Pro vrch. strážm. Josefa Lžičaře byla však již každá pomoc marná. Umírá na následky utrpěných zranění před příjezdem do nemocnice. Jeho syn, který jej na poslední cestě doprovázel, již domů převáží jen jeho zkrvavenou prostřílenou četnickou uniformu, na níž byl jeho otec tak hrdý. V Jeřicích se pak konal společný pohřeb všech tří obětí, mužů, kteří neváhali nasadit své životy na sklonku války - vrch. strážm. Josefa Lžičaře, hrobníka Františka Šulce a zemědělského dělníka Antonína Skály.
O dva roky později, 26. května 1947 odpoledne, byla odhalena na domě čp. 8 v Jeřicích pamětní deska třem hrdinům padlým v boji s německými okupanty. Pietního aktu se zúčastnilo mnoho příslušníků SNB z celého okresu a za SNB promluvil okresní velitel kpt. Antonín Nekolný.
Josef Lžičař byl jmenován in memoriam do hodnosti nadporučíka. Už dříve byl za svoji činnost v legiích oceněn Čs. revoluční medailí a medailí Vítězství, italskými vyznamenáními Unita d́Italia a Fattiche di Guerra. Za činnost v odboji proti fašismu se stal in memoriam držitelem Československého válečného kříže 1939, pamětní medaile 39. pluku výzvědného, pamětního odznaku druhého národního odboje a odznaku československého partyzána.
por. Josef Kracík
policejní komisař
ÚO Jičín OOK SKPV
12. 5. 2010
Pokračování příště