Martin Vosecký
daroval v roce 2004
"To přeci nejde, aby četník a hasič utíkali z boje."
Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
Je to určitě deset let, co jsem se zapsal do Českého registru dárců kostní dřeně. Udělal jsem to proto, že jsem od osmnácti let daroval krev i plazmu. Minulý týden jsem daroval po devadesáté deváté. Na transfuzní stanici jsem našel letáček k darování kostní dřeně. Zeptal jsem se na to sestřičky a už to „šlo“. Odebrala se jedna zkumavka krve, vyplnil jsem dvoustránkový dotazník a byl jsem zapsán.
Jak dlouho jste byl v registru, než jste se stal vhodným dárcem?
Ozvali se mi za dva roky.
Jaký byl váš pocit, když jste se dozvěděl, že jste vhodným dárcem?
Myslel jsem si v ten okamžik, že si někdo dělá legraci. Za tu dobu jsem na to už zapomněl. Ale byl jsem rád, že mohu pomoci.
Jak od tohoto okamžiku vypadal následující proces?
Volala mi paní doktorka Mája Švojgrová, že mají pacienta, který má se mnou částečnou shodu. A pokud můj zájem darovat kostní dřeň trvá, že by bylo třeba, abych šel na transfuzní stanici k odběru krve za účelem podrobnějšího vyšetření. Po rozboru krve se zjistilo, že shoda je vysoká, a proto následovaly ještě další rozbor krve, při kterých se hodnotily další součásti krve. Celkem se udělaly tři kontrolní odběry. Následně mi volali z plzeňské nemocnice, že shoda je téměř stoprocentní a zeptali se, zda chci kostní dřeň darovat. Odpověděl jsem, že ano. Hned jsme se tedy domluvili na termínu odběru, který byl naplánován na 13. září 2004. Před zákrokem jsem musel být na sebe opatrný, abych neonemocněl. Od prvního telefonátu se personál stále zajímal o to, zda jsem rozhodnutý kostní dřeň darovat. Naposledy se mě na to ptali těsně před odběrem. Byl jsem rozhodnutý darovat. To přeci nejde, aby četník a hasič utíkali z boje. Do nemocnice jsem nastoupil den před odběrem, to byla neděle. Dostal jsem poslední injekci růstového hormonu, aby se krvetvorné buňky vyplavily do krevního řečiště a bylo možné je odebrat. Do té doby jsem na injekce chodil k našemu policejnímu lékaři. Příchod do nemocnice nebyl pro mě příjemný. Nemám rád prostředí nemocnic. O to příjemnější překvapení pro mě bylo, když jsem přišel na příslušné oddělení. Vůbec ničím nemocnici nepřipomínalo. Protože jsem věděl, že budu kostní dřeň darovat malé holčičce, přinesl jsem s sebou velkého modrého plyšového slona, kterého jsem jí prostřednictvím sestřiček poslal. V pondělí jsem šel na odběr. Při odběru jsem měl možnost krátit si čas sledováním televize. Bohužel, právě v ten čas televize vysílala samé telenovely, které nemám rád. Pokusil jsem se zkrátit si čas spánkem. Ale v okamžiku, kdy jsem zavřel oči, spustil se alarm a přiběhl personál. Dost jsem se lekl. Přístroj totiž hlídá tlak a ve chvíli, kdy poklesne, což se ve spánku děje, se spustí alarm. Po pěti hodinách byl odběr ukončen. Sestřičky mě na posteli převezly na pokoj. Byť jsem se tomu bránil, musel jsem uposlechnout a zůstat na lůžku. Avšak ještě v ten den jsem byl z nemocnice propuštěn.
Pro jaký způsob odběru jste se rozhodl a proč?
Po poradě s lékaři jsem zvolil odběr z krve.
Jak jste se cítil fyzicky a psychicky?
Po odběru jsem se cítil v pořádku. Nic mi nebylo. Nic mě nebolelo. Přesto byl následující rok můj zdravotní stav průběžně kontrolován.
„Po odběru jsem se snažil a i nadále se snažím dělat osvětu dárcovství kostní dřeně, protože jsem přesvědčen, že to má smysl.“
Byly informace, které jste o odběru kostní dřeně do té doby měl, shodné s tím, co se ve skutečnosti dělo?
Informace jsem získával od sestřiček z transfuzní stanice a také od personálu z Českého národního registru dárců dřeně prostřednictvím osobní komunikace i e-mailové korespondence. Já jsem nakonec po odběru sám zažádal o proškolení v této oblasti, abych mohl šířit fundované informace o dárcovství a přispěl k vyššímu počtu registrovaných osob především ve vlastních řadách, mezi policisty. Mými prvními „ovečkami“ byly moje manželka s její kamarádkou. Když se kolegové dozvěděli, že jsem daroval kostní dřeň, také se o to zajímali. A někteří z nich se do registru také přihlásili. Policisté i hasiči zachraňují lidi dnes a denně. Je to ale taková profesionální anonymní pomoc. V tomto případě se však jednotlivec, který se rozhodne pomoci darováním kostní dřeně, nerozhoduje z povinnosti dané mu profesí, ale cíleně ze své vůle s úmyslem zachránit lidský život.
Udělal byste totéž znovu?
Každopádně.
Znáte příjemce? Jste v kontaktu?
Měl jsem touhu poznat příjemkyni, holčičku, které jsem kostní dřeň daroval. Pět let jsem usilovně registr žádal o to, aby mi to bylo umožněno. V té době jsem ale nevěděl, že zájem projevuje také druhá strana, rodina pacientky i pacientka sama. Naše první setkání se událo v Obecním domě v Praze při slavnostní příležitosti pořádané Českým registrem dárců kostní dřeně a od té doby jsme v kontaktu stále… Byl to „mazec“. Paní doktorka mi při pozvání na tuto akci naznačila, že by tam mohla příjemkyně být. Setkání mělo být překvapením. Nic jsem o příjemkyni ani o její rodině nevěděl. Seděl jsem v první řadě a ona se svojí rodinou v poslední řadě. Najednou přišel okamžik, kdy jsme se měli setkat. Přicházela ke mně se svojí rodinou z té poslední řady a já měl pocit, že je sál nekonečně dlouhý. Nemohl jsem se dočkat, až jí pohlédnu do tváře. Pak jsme tam stáli já i Bára, všichni pohromadě. Byli jsme jeden z prvních, ne-li vůbec první pár, dárce a příjemce, který se do té doby osobně setkal. Bára působila, především svým chováním, dospěle. Nepůsobila jako děti jejího věku. Hodně jsme si povídali. Báře bylo asi pět let, když jí lékaři diagnostikovali těžkou formu leukémie, zbývalo jí jen pár měsíců života. Proto se na darování krvetvorných buněk spěchalo. Celý proces, od prvního telefonátu paní doktorky Švojgrové až po den odběru, trval necelý měsíc. S Bárou a její rodinou se navštěvujeme. Při jednom našem setkání se kdosi povšiml shodných rysů, které s Bárou máme. Například Bára vždycky měla blond vlasy. Protože já mám vlasy tmavé, způsobily moje krvetvorné buňky změnu barvy jejích vlasů.
Osobní vzkaz …
Setkal jsem se s tím, že si lidé myslí, že odběr velmi bolí, že se odebírá z prsní kosti, že z toho onemocní a tak dále. Nic z toho není pravda. Chvilka nepohodlí související s odběrem stojí za pocit, že jsem někomu zachránil život. Zvláště, pokud jde o dítě. Byl bych ale raději, aby takové registry být nemusely, aby děti byly zdravé. Pokud lidé sami nemají malé dítě, tak neznají pocit bezmoci, když dítě onemocní.
Rozhovor ze dne 28. listopadu 2013
© Foto: Jan Foltán, 2013