plk. Mgr. Jiří Šiler
kostní dřeň daroval v roce 2010
„Byl jsem za to několikrát v osobním životě odměněný.“
Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
Mohlo to být tak v mých třiceti letech. Chodil jsem darovat krev na transfuzní stanici v Plzni, která byla v prvním patře budovy. V přízemí byl registr kostní dřeně a mně po čase přišlo trestuhodné kolem nich chodit a nepřihlásit se. Nechal jsem se zapsat.
Jak dlouho jste byl v registru, než jste se stal vhodným dárcem?
Po „zápisu“ do registru jsem s trochou nadsázky očekával, že mi zavolají do měsíce. Ozvali se po několika letech. V prosinci roku 2009 mi z této nemocnice volali, zda bych přijel na krevní testy. Samozřejmě jsem jel.
Jaký byl váš pocit, když jste se dozvěděl, že jste vhodným dárcem?
Byl jsem přesvědčený od samého počátku, že budu darovat kostní dřeň. To mi bylo jasné. Jsem člověk, který musí vyzkoušet úplně všechno, a většinou se tak stává i u věcí, na které nemám přímý vliv. Když se mi z nemocnice ozvali, byl jsem rád, říkal jsem si, nebylo to zbytečné.
Jak od tohoto okamžiku vypadal následující proces?
V prosinci jsem podstoupil odběr krve kvůli podrobnému vyšetření a v lednu mě pozvali znovu na odběr krve, kterou mi uschovali pro případ autotransfuze. V jeden únorový den jsem nastoupil do nemocnice, druhý den mi odebrali tkáň a následující den jsem šel domů.
Pro jaký způsob odběru jste se rozhodl a proč?
Bál jsem se přípravy, která předchází odběru krvetvorných látek z krve, a proto jsem se rozhodl pro druhou variantu – chirurgickou cestou.
Byly informace, které jste o odběru kostní dřeně do té doby měl, shodné s tím, co se ve skutečnosti dělo?
Personál se k vám chová jako k nesmírně šlechetnému člověku. Všichni se mnou otevřeně mluvili, všechno mi vysvětlovali, žádnou mou otázku nepřešli, nenechali bez odpovědi. Takže jsem si jejich péči užíval. Stále se ptali, zda jsem nezměnil svůj názor. Měl jsem tu čest poznat pana primáře Vladimíra Kozu, zakladatele Českého národního registru dárců kostní dřeně a jeho kolegyni paní doktorku „Máju“. Hlavně oni mi všechno vysvětlili. Nepředali mi jen suše nějaký nic neříkající leták, ale v rozhovorech s nimi jsem jasně vnímal, že tomu, co říkají a dělají, naprosto věří.
Jak jste se cítil fyzicky a psychicky?
Před narkózou mi dobře nebylo. Znovu se hlavou honily myšlenky, zda do toho jít. Ale vědomí, že je na tomto zákroku někdo životně závislý, a že na to někdo čeká, mě přesvědčilo. Vlastní odběr proběhl chirurgicky. Po zákroku mě bolela záda, po narkóze mi nebylo úplně „hej“, jako asi každému, kdo tím prošel. Ale bolest, kterou jsem po operaci cítil, byla pořád minimálně tisíckrát menší, než když mě vezme moje vyhřezlá plotýnka. Dalo se to vydržet. Následující den jsem odjel domů.
Myslel jsem si, že odběr nebude mít nijak zásadní vliv na mou tělesnou schránku, nicméně jsem poznal, že to není až tak docela pravda. Jsem sportovec a při sportu, především v hraničních mezích, jsem to na sobě dost cítil. Při běžné zátěži jsem problémy neměl, ale při extrémní zátěži jsem zjistil, že dochází mnohem rychleji k únavě.
Udělal byste totéž znovu?
Určitě.
Vím jen to, že kostní dřeň byla určena pro nějakého pána ve věku nad padesát let. Z posledních e-mailů vím, že žije, jeho zdravotní stav nadále vyžaduje péči. Zatím mi přijde neseriózní se ptát na identitu příjemce, ale časem, za několik let, pokud to bude možné, bych to zkusil.
Osobní vzkaz kolegům…
Já považuji za nejpodstatnější ten argument, že zaregistrováním se nejde na sál. Myslím si, že je stejná pravděpodobnost, že vás jako zaregistrovaného někdo osloví, jakože vám ve službě někdo ublíží. Vy také nejdete k policii s tím, že vás někdo zastřelí, přestože tato pravděpodobnost existuje. Chtěl bych vytvořit dojem, že v našem kraji, na našem územním odboru je normální být zaregistrovaný.
Rozhovor ze dne 24. října 2013
© Foto: Jan Foltán, 2013