por. Bc. Jakub Novák
daroval v roce 2013
"Čím víc nás bude, tím jsou větší šance"
Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
Kdy jsem vstoupil do registru už přesně nevím, ale myslím, že to bylo v roce 2004. Přestoupil jsem z jednoho obvodního oddělení na jiné v místě mého bydliště. Pracoval tam se mnou kolega, který měl poruchu krvetvorby, pravděpodobně leukémii. Se třemi dalšími kolegy jsme se proto rozhodli, že se půjdeme zkusit přihlásit do registru, co kdyby náhodou. Byl to takový skoro alibismus, co kdyby to vyšlo. Přihlásili jsme se a vzali nám krev. Nic se nestalo a já na to skoro zapomněl. Vzpomněl jsem si vždycky jednou ročně, když mi přišel nadační bulletin a já si ho přečetl. Ty příběhy, kdy se po několika letech setkal dárce s příjemce. A já si pokaždé řekl, co kdyby zavolali…
Jak dlouho jste byl v registru, než jste se stal vhodným dárcem?
Asi devět let. Poprvé mi zavolali koncem roku 2012. Řekli mi, že je zatím třetinová šance, že jsme tři, kteří by mohli být pro někoho vhodní. A zeptali se, jestli bych byl ochoten přijet na krevní testy. Bral jsem to jako samozřejmost a asi za týden jsem odjel na odběry do Olomouce. Neustále se mě vyptávali, zda chci ještě darovat a nerozmyslel jsem si to. Přišlo mi to až moc, že se neustále ptali na to samé. Celé to trvalo asi hodinu. Lékař se mě ptal na rodinnou anamnézu a další potřebné informace. Neříkal, že jsem přímo vhodný dárce, ale jeden ze třech možných dárců. Mělo se rozhodnout během tří měsíců. Řekl mi, že se mi ozvou a během té doby můžu dodržovat běžný režim, ale zbytečně se nevystavovat extrémním rizikům, tedy dělat život ohrožující věci. Čekal jsem, ale nikdo se neozval. Asi to nevyšlo a já to hodil za hlavu. Asi po půl roce, třičtvrtě roce, v neděli večer, seděl jsem u televize, děti vykoupané, zazvonil telefon. Divil jsem se, kdo mi v neděli večer volá z neznámého čísla, ale zvedl jsem to. Volala mi paní doktorka z Fakultní nemocnice v Plzni, jestli nadále trvá můj zájem a byl bych ochoten darovat potřebné krvetvorné buňky. Náš rozhovor trval asi 25 minut. Říkala mi, že mě vytipovali a jsem asi jediný. Bylo to jen předběžné. Paní doktorka zjišťovala zejména můj zájem a ochotu. Samozřejmě, že jsem ihned souhlasil. Znovu se ozvala asi za měsíc s tím, že bychom se už domluvili na termínu odběrů a předoperačních vyšetření. I když jsem souhlasil a neviděl v tom žádný problém, neustále zjišťovala, zda jsem si to nerozmyslel a jsem ochotný darovat.
Jaký byl váš pocit, když jste se dozvěděl, že jste vhodným dárcem?
Byl jsem rád, že to po tolika letech vyšlo.
Pro jaký způsob odběru jste se rozhodl a proč?
Příslušné transplantační centrum mělo požadavek na žilní odběr, tedy separaci krvetvorných buněk. Souhlasil jsem, ale vlastně mi to bylo jedno. Daroval bych bez ohledu na způsob odběru.
Jak od tohoto okamžiku vypadal následující proces?
4. listopadu loňského roku jsem jel do Plzně na před odběrové vyšetření. Šel jsem na odběr, kde mi vzali asi 23 zkumavek krve. Taková maličkost. Pořád se mě vyptávali, jestli mám zájem, a děkovali mi, že jsem přijel. Kdybych nechtěl, nepřijel bych. To neustálé vyptávání mi pak už docela vadilo, ale pak mi to vše vysvětlili. Ptají se při každém dílčím úkonu. Nevyšetřují jen dárce, ale transplantační přípravou prochází také příjemce. Probírali jsme také mou rodinnou anamnézu a samotný odběr, jak to probíhá a tak. Po skončení vyšetření jsem dostal s sebou domů podkožní injekce přípravku Neupoden na čtyři dny. Tento přípravek nastartuje vyplavování krvetvorných buněk do krevního řečiště. Na aplikace jsem jezdil ke svému obvodnímu lékaři, komplikovanější to bylo pouze o víkendu, kdy jsem jezdil do nemocnice. V Plzni jsme byli domluveni, že přijedu 25. listopadu večer a přes noc budu hospitalizovaný už na hematologicko-onkologickém oddělení s tím, že odběr bude následující den ráno. Mezitím jsme si každý týden volali, zejména jak dopadli výsledky všech krevních testů. Asi týden před zákrokem jsem řešil malý problém, kdy jsem dostal zánět do zubu a musel brát antibiotika. Měl jsem strach, zda to odběr neohrozí. Naštěstí to na odebírané krvetvorné buňky nemělo vliv, a pokud to nevadilo jim, mně to nevadilo vůbec. V předvečer zákroku mi dělali další kontrolní odběry, kvůli poměru vyplavených buněk v krvi. Zjistili, že je to hraniční a proto jsem dostal ještě jednu injekci. Ráno přijel další dárce z Pelhřimova a byli jsme spolu na pokoji. Lékaři říkali, že se to stává zřídka, aby v jeden den proběhly dva odběry. Šli jsme společně, jen já asi o 5 minut později, protože to napojování hadiček a separátoru chvíli trvá. K separátoru nás vezli i s postelí, na které jsme leželi na pokoji. Leželi jsme tam vedle sebe a povídali si se všemi okolo. Nemohli jsme se moc smát, aby nám nevypadly jehly z rukou. Pustili nám i televizi a každou chvíli se chodili dívat, jak to teče, jestli to má správnou barvu, konzistenci apod. Celé to trvalo necelé čtyři hodiny. Separátorem proteče asi 15 litrů krve, což je skoro třikrát celý krevní oběh. Jediné co mi neřekli a co mě trochu překvapilo, bylo, že jsem nemohl hned po odběru odjet, ale asi dvě a půl hodiny se čekalo na výsledek, jestli byl odběr dostačující. Přímo na separátoru se to nepozná, až v laboratoři. V případě, že by vyplavených krvetvorných buněk bylo málo, nechali by si mě tam do druhé dne a šel bych na odběr znovu, na hodinu až dvě. Čekání na výsledek nám zkrátil oběd. Dostali jsme svíčkovou. Trochu jsem řešil starosti spojené s hlídáním dětí doma, kdybych tam musel zůstat, ale naštěstí nám oběma řekli, že to stačí a mohli jsme jet domů.
„Jsem rodič… Myslel jsem na ty traumatizující ztráty, které by to mohlo znamenat.“
Jak jste se cítil fyzicky a psychicky?
Měl jsem z toho dobrý pocit. Takové hřejivé teplo, že to všechno k něčemu bylo. Trošku i ten sobecký pocit, že to vyšlo a právě mě. Už při té registraci jsem měl tušení, že by to mohlo vyjít. Ani se to nedá popsat, neboť ty šance té shody jsou tak malé. Ale proto do toho jdete, aby se ty šance na záchranu lidí zvýšily. Nikdy mě ani nenapadlo, že by to mohl být darebák… Osobně znám Silvu a její příběh (Silvie Spitzerová a syn Davídek), napadlo mě, že to může být maminka od dětí, dítě, kolega. Jsem rodič… Myslel jsem na ty traumatizující ztráty, které by to mohlo znamenat. Když vám zavolají, že jste to Vy, kdo může někomu pomoci zachránit život, i když ty šance nejsou 100%... Je to hřejivý pocit. Ale bral jsem to tak, že když mě oslovili, všechny ostatní druhy léčby selhaly, a tohle je ta poslední šance, poslední naděje, a když se to neujme, šanci na přežití ten druhý už nemá. Mám i takové heslo… Mohlo by to potkat třeba mě nebo mého blízkého, ať někoho z mé rodiny nebo okolí. A jsem asi tak trochu sobecký, když si říkám, že když já jsem byl pro někoho vhodný, je tu šance i pro mou rodinu. Kdyby se objevilo nějaké závažnější onemocnění, mohl by tu být i někdo pro mě nebo mou rodinu, protože ta shoda mezi mnou a někým existuje. Předoperační příprava i odběr proběhly bez problémů, i nyní je vše v pohodě. Mám za sebou asi 150 odběrů krve, takže už to ani nevnímám. Teď budu jen docházet na pravidelné kontroly, které jsou po týdnu, měsíci, půl roce a roce. Asi za měsíc a půl jdu na půlroční kontrolu.
Byly informace, které jste o odběru kostní dřeně do té doby měl, shodné s tím, co se ve skutečnosti dělo?
Paní doktorka, která se mnou byla od počátku v kontaktu, mi e-mailem poslala odkazy na internetové stránky, kde jsem si přečetl vše podstatné. A cokoli by mi nebylo jasné, chtěla ochotně se mnou probrat osobně.
Udělal byste totéž znovu?
Bez váhání.
Znáte příjemce? Jste v kontaktu?
V kontaktu s příjemcem nejsem. Vím, že existují určitá pravidla a postupy, které se přísně dodržují, a že případný kontakt je možný až po několika letech. Nyní jsem to ani neřešil. Zatím je to čerstvé. Mohlo se to povést, ale také ne. Možná se začnu zajímat po roce, po roce a půl. Ten zájem musí být ale oboustranný. Při prvotních rozhovorech jsem se ale trochu vyptával. Chtěl jsem vědět, pro koho to asi je. Dostal jsem jen základní informace, kdy vím, že příjemce byl asi v mém věku, tělesně stejně stavěný, muž.
Osobní vzkaz kolegům …
Nikdy nevíme, koho to potká. Nevíme dne ani hodiny, jestli to nepotká nás nebo naše blízké. Není to dědičná nemoc. Čím víc nás bude, tím jsou větší šance, že se v případě potřeby někdo najde. Každý, kdo může, by v registru měl být. Nic to nestojí… Je to jen otázka jednoho vpichu na základní vyšetření. Stejně jako na preventivní prohlídce.
Rozhovor ze dne 16. dubna 2014
© Foto: Jan Foltán, 2014