Policie České republiky – KŘP Karlovarského kraje
Postraumatická intervevenční péče o policisty
KARLOVY VARY - Tento článek je určen všem policistkám, policistům a jejich životním partnerům.
- Co jsou akutní a posttraumatické zátěžové reakce?
- Traumatizujícími událostmi jsou například:
- Kdo může být ohrožen?
- Jaké symptomy se mohou objevit? Jaké symptomy se projevují?
- Jak se mají chovat v této situaci nadřízení, postižení, kolegové a životní partneři?
- Jak lze postiženému pomoci?
Osoba postižená extrémním prožitkem by neměla být ve své situaci ponechána sama sobě. Je třeba zabránit rozvinutí posttraumatické zátěžové reakce. K tomu může přispět jak okolí tak i sám postižený.
Nadřízený
Nadřízený by měl postiženému nejdříve poskytnout určitou ochranu. Sem patří šetrný přístup bezprostředně po události. Nadřízený by měl být k dispozici pro rozhovor, aniž by zpočátku kladl otázky ve vztahu k bližším okolnostem události, které by mohly působit příliš zvídavě. Později se vyjasní všechny nezodpovězené otázky. V důvěrném rozhovoru si může nadřízený učinit osobní obrázek o psychickém stavu policisty, informovat ho o stávajících možnostech pomoci a projednat s ním další postup. Umí-li postiženého dostatečně zapojit, nebude se policista obávat, že se "něco" rozhoduje bez něho. Je třeba mu vysvětlit další postup a případné důsledky z toho plynoucí, aby měl jasnou představu o tom, co se bude dít v bezprostřední budoucnosti. K tomu je zapotřebí velké dávky lidskosti a umění jednat s lidmi.
Postižený
Psychická situace postiženého je poznamenána především hlubokou nejistotou a narůstajícími pochybnostmi, popřípadě i pocity viny. Postižený mnohdy musel jednat v časové tísni a možná ve vysoce nebezpečné situaci, a proto zpětně se sám sebe ptá, zda jednal správně, nebo zda mohl jednat jinak. Přemýšlí o tom, jak se nyní nadřízení, kolegové a příbuzní budou k němu chovat, a jak se postaví ke sporným událostem. Protože si sám není jistý, snaží se zjistit, jak se k němu ostatní lidé staví. Přitom reaguje, ať chce či nechce, i na ty nejmenší signály a náznaky tak, že si je vykládá negativně. Jako postižený by měl vědět, že se momentálně nachází ve výjimečné duševní situaci, a proto se stává citlivějším. Měl by si také pozorně všímat svých vlastních pocitů a reakcí, zvláště těch negativních (pociťuje-li např. odmítání nebo má-li přání vyhýbat se sociálním kontaktům a pod.). Samozřejmě, že je možné se v takové situaci krátkodobě stáhnout a duševně se stabilizovat. Na druhé straně však pomáhá, když se člověk vypovídá osobě, která má pro něho pochopení. Svěří-li se postižený se svými pocity a potížemi, nebude se pak jeho okolí k němu chovat nejistě či necitlivě.
Kolegové
Postižení vyprávějí, jak blahodárně na ně působila a jak jim po traumatizující události pomohla účast a připravenost jejich kolegů být tu pro ně a případně je i vyslechnout. Zvýšená citlivost po takové traumatizující události může zapříčinit, že neuvážené či letmo prohozené poznámky, kterým by jinak nepřikládali žádný význam, pociťují nyní jako výčitky. V takové situaci normální obranné duševní funkce více či méně odpadají. Dokonce i následné maličkosti pak mohou vést k dalším duševním zraněním. Postiženému policistovi pomáhá, když se kolegové vcítí do jeho situace, tzn. uvědomí si, že daná tíživá událost by mohla postihnout i je. Měli by se k němu chovat tak, jak by si přáli, aby se v podobném případě zacházelo s nimi. Bude jim pak připadat jednodušší s ním jednat opatrněji než obvykle, mít trpělivost a volit uváženě svá slova.
Životní partner
Extrémním prožitkem je vždy do značné míry zasažen i životní partner postiženého. I on je děním kolem partnera otřesen a cítí nejistotu. Dokáže-li však vytvořit vstřícnou a ochranu skýtající atmosféru, pomůže svému partnerovi extrémní zážitek zpracovat. Reaguje-li však s nepochopením, může proces vyrovnávání se s traumatizující událostí blokovat. Životní partner by měl být - v době po extrémním prožitku - nevtíravě k dispozici. Měl by naslouchat, chce-li postižený hovořit, neměl by na něho však naléhat nebo se ho vyptávat. Přitom by měl vědět, že musí stát při postiženém partnerovi měl by mu nechat potřebný čas, aby se opět vzpamatoval. Měl by se rovněž snažit pochopit, že se jeho partner po prožité události uchyluje do ústraní a že může být pro něho těžké o zážitku hovořit. Toto chování není třeba chápat jako odmítání pomoci. Po určité době bude mít postižený partner potřebu si o všem pohovořit. Pak je důležité, aby v této chvíli byl partner k dispozici jako pozorný a vnímavý posluchač. Pociťuje-li i životní partner strach nebo nejistotu, měl by si i on nechat poradit např. od lékaře nebo psychologa.