Policie České republiky – KŘP Karlovarského kraje
Postraumatická intervevenční péče o policisty
KARLOVY VARY - Tento článek je určen všem policistkám, policistům a jejich životním partnerům.
- Co jsou akutní a posttraumatické zátěžové reakce?
- Traumatizujícími událostmi jsou například:
- Kdo může být ohrožen?
- Jaké symptomy se mohou objevit? Jaké symptomy se projevují?
- Jak se mají chovat v této situaci nadřízení, postižení, kolegové a životní partneři?
- Jak lze postiženému pomoci?
Poskytuje informace o možných akutních a posttraumatických zátěžových reakcích na extrémní události při výkonu policejní služby. Článek navíc informuje o tom, jak lze správným chováním lidí, kteří jsou s postiženými policisty v každodenním styku, těmto akutním posttraumatickým reakcím zabránit nebo je alespoň zmírnit. Doufáme, že uvedené informace povedou k lepšímu pochopení náročné práce policistů a pomohou jim překonat všechna úskalí, která jejich práce přináší.
Co jsou akutní a posttraumatické zátěžové reakce?
Všední den příslušníků policie je naplněn celou řadou úkolů. Většinu věcí, zákroků či zásahů řeší policisté rutinně. Mohou však nastat situace, které vybočují z jejich běžných životních a profesních zkušeností a vyvolat v nich duševní otřesy. A zde je na místě říci, že duševní otřes je při traumatizujících událostech normální lidskou reakcí v nenormální situaci. Dnes již víme, že i policisté mohou v mimořádných situacích vykazovat psychické a tělesné symptomy akutní stresové reakce. Tato stresová reakce se v podstatě nevyhýbá nikomu. I lidé, kteří se domnívají, že sami a bez problémů zvládnou všechny extrémní požadavky policejní služby, mohou být zaskočeni vlastní nenadálou reakcí.
Traumatizujícími událostmi jsou například:
-
vážné ohrožení a poškození vlastního života nebo tělesné integrity,
-
vážné ohrožení nebo poškození vlastních dětí, partnera v manželství nebo blízkých příbuzných a přátel,
-
náhlé zničení vlastního obydlí,
-
braní rukojmích a únosy,
-
použití zbraně se smrtelnými následky či těžkými zraněními,
-
pohled na těžká zranění či případy kruté smrti,
-
prožitek, kdy bylo zapotřebí přihlížet, jak jiná osoba v důsledku nehody resp. tělesného násilí byla vážně zraněna či zemřela,
-
intenzivní strach, bezmocnost či pocit extrémního odporu.
Ve většině případů tyto psychické a tělesné symptomy vyvolané emocionálním otřesem po několika dnech odezní. Extrémní zážitky ležící za hranicí obvyklých lidských zkušeností však mohou způsobit hluboký duševní otřes, který ovlivní další život a prožitky postiženého. Neodezní-li symptomy během asi dvou týdnů a naopak přetrvávají dlouhodobě myšlenky a představy postiženého, může dojít k posttraumatické zátěžové reakci odpovídající nemoci (post = po, resp. následně; trauma = zranění, rovněž duševní otřes). Lidé traumatizovaní v důsledku závažných extrémních prožitků jsou často vnitřně rozervaní, rozlišují například mezi životem "před" a životem "po" události, která změnila jejich život. Často prožívají existenční nejistotu a zpochybňují své dosavadní přesvědčení o "normálnosti", "pořádku" či "kontrole". V této situaci by neměli být ponechání o samotě sami sobě. Jsou-li příznaky posttraumatické zátěžové reakce včas rozpoznány, může vhodná pomoc zabránit chronickému průběhu obtíží.
Kdo může být ohrožen?
V podstatě každý člověk může být extrémním prožitkem postižen a může reagovat psychickými změnami. Zvýšené riziko existuje pochopitelně u povolání, jež se zabývají nehodami, katastrofami, kriminalitou apod., tedy i u povolání policisty.
Jaké symptomy se mohou objevit? Jaké symptomy se projevují?
Podle jednotných mezinárodních předloh pro diagnostiku psychických poruch se rozlišuje mezi akutní a posttraumatickou zátěžovou reakcí. Akutní zátěžová reakce se projevuje během prvních čtyř týdnů po traumatu a v průběhu tohoto období rovněž odezní. Přetrvávají-li symptomy déle než jeden měsíc, hovoří se o posttraumatické zátěžové reakci. Tato se projeví zpravidla během prvních tří měsíců po traumatu. Může ale nastat i o několik měsíců nebo dokonce i let později. V tom případě se jedná o zpožděnou reakci. Při akutní zátěžové reakci dochází během traumatizující události nebo po ní k následujícím symptomům:
-
pocit bezmocnosti, lhostejnosti,
-
změněné vědomí s omezeným vnímáním sebe sama a okolí (trans),
-
pocit odpoutání od reality, člověk se slyší mluvit jakoby zdálky,
-
představy a pocity jsou slabé, vlastní myšlení, jednání je prožíváno jaksi neosobně, jakoby mechanicky nebo automaticky,
-
pocit, že člověk není sám sebou, že je odpoután a pohybuje se mimo své tělo,
-
chybí vzpomínky na důležité podrobnosti traumatu.
Symptomy jak akutní tak i posttraumatické zátěžové reakce jsou:
-
opětovné prožívání traumatu:
-
traumatická událost se neustále vrací do myšlenkových procesů, opakují se tíživé sny,
-
pocit, jakoby se traumatická událost opět vrátila, intenzivní psychické utrpení při konfrontaci s událostmi, jež symbolizují prožitek (den výročí události),
-
tělesné reakce při konfrontaci s událostmi, jež symbolizují prožitek
-
vyhýbání se věcem či událostem, které připomínají tíživý prožitek,
-
neschopnost rozpomenout se na důležitou část traumatu,
-
může se snížit obecná připravenost k reakci, což může vést k citovému ochuzení, nechuti k dříve důležitým aktivitám a rezignaci při maličkostech,
-
vzniká pocit izolace resp. odcizení od ostatních,je omezen afekt, může dojít např. k tomu, že již nejsou pociťovány pocity něžnosti ,
-
mohou nastat poruchy spánku, podrážděnost, problémy s koncentrovaností
a přehnané úzkostné reakce.
Jak se mají chovat v této situaci nadřízení, postižení, kolegové a životní partneři?
Osoba postižená extrémním prožitkem by neměla být ve své situaci ponechána sama sobě. Je třeba zabránit rozvinutí posttraumatické zátěžové reakce. K tomu může přispět jak okolí tak i sám postižený.
Nadřízený
Nadřízený by měl postiženému nejdříve poskytnout určitou ochranu. Sem patří šetrný přístup bezprostředně po události. Nadřízený by měl být k dispozici pro rozhovor, aniž by zpočátku kladl otázky ve vztahu k bližším okolnostem události, které by mohly působit příliš zvídavě. Později se vyjasní všechny nezodpovězené otázky. V důvěrném rozhovoru si může nadřízený učinit osobní obrázek o psychickém stavu policisty, informovat ho o stávajících možnostech pomoci a projednat s ním další postup. Umí-li postiženého dostatečně zapojit, nebude se policista obávat, že se "něco" rozhoduje bez něho. Je třeba mu vysvětlit další postup a případné důsledky z toho plynoucí, aby měl jasnou představu o tom, co se bude dít v bezprostřední budoucnosti. K tomu je zapotřebí velké dávky lidskosti a umění jednat s lidmi.
Postižený
Psychická situace postiženého je poznamenána především hlubokou nejistotou a narůstajícími pochybnostmi, popřípadě i pocity viny. Postižený mnohdy musel jednat v časové tísni a možná ve vysoce nebezpečné situaci, a proto zpětně se sám sebe ptá, zda jednal správně, nebo zda mohl jednat jinak. Přemýšlí o tom, jak se nyní nadřízení, kolegové a příbuzní budou k němu chovat, a jak se postaví ke sporným událostem. Protože si sám není jistý, snaží se zjistit, jak se k němu ostatní lidé staví. Přitom reaguje, ať chce či nechce, i na ty nejmenší signály a náznaky tak, že si je vykládá negativně. Jako postižený by měl vědět, že se momentálně nachází ve výjimečné duševní situaci, a proto se stává citlivějším. Měl by si také pozorně všímat svých vlastních pocitů a reakcí, zvláště těch negativních (pociťuje-li např. odmítání nebo má-li přání vyhýbat se sociálním kontaktům a pod.). Samozřejmě, že je možné se v takové situaci krátkodobě stáhnout a duševně se stabilizovat. Na druhé straně však pomáhá, když se člověk vypovídá osobě, která má pro něho pochopení. Svěří-li se postižený se svými pocity a potížemi, nebude se pak jeho okolí k němu chovat nejistě či necitlivě.
Kolegové
Postižení vyprávějí, jak blahodárně na ně působila a jak jim po traumatizující události pomohla účast a připravenost jejich kolegů být tu pro ně a případně je i vyslechnout. Zvýšená citlivost po takové traumatizující události může zapříčinit, že neuvážené či letmo prohozené poznámky, kterým by jinak nepřikládali žádný význam, pociťují nyní jako výčitky. V takové situaci normální obranné duševní funkce více či méně odpadají. Dokonce i následné maličkosti pak mohou vést k dalším duševním zraněním. Postiženému policistovi pomáhá, když se kolegové vcítí do jeho situace, tzn. uvědomí si, že daná tíživá událost by mohla postihnout i je. Měli by se k němu chovat tak, jak by si přáli, aby se v podobném případě zacházelo s nimi. Bude jim pak připadat jednodušší s ním jednat opatrněji než obvykle, mít trpělivost a volit uváženě svá slova.
Životní partner
Extrémním prožitkem je vždy do značné míry zasažen i životní partner postiženého. I on je děním kolem partnera otřesen a cítí nejistotu. Dokáže-li však vytvořit vstřícnou a ochranu skýtající atmosféru, pomůže svému partnerovi extrémní zážitek zpracovat. Reaguje-li však s nepochopením, může proces vyrovnávání se s traumatizující událostí blokovat. Životní partner by měl být - v době po extrémním prožitku - nevtíravě k dispozici. Měl by naslouchat, chce-li postižený hovořit, neměl by na něho však naléhat nebo se ho vyptávat. Přitom by měl vědět, že musí stát při postiženém partnerovi měl by mu nechat potřebný čas, aby se opět vzpamatoval. Měl by se rovněž snažit pochopit, že se jeho partner po prožité události uchyluje do ústraní a že může být pro něho těžké o zážitku hovořit. Toto chování není třeba chápat jako odmítání pomoci. Po určité době bude mít postižený partner potřebu si o všem pohovořit. Pak je důležité, aby v této chvíli byl partner k dispozici jako pozorný a vnímavý posluchač. Pociťuje-li i životní partner strach nebo nejistotu, měl by si i on nechat poradit např. od lékaře nebo psychologa.
Jak lze postiženému pomoci?
Pro snížení stresové reakce a omezení možných negativních psychických dopadů pomáhá okamžitý rozhovor, konaný během několika málo hodin po závažné události