Policie České republiky – Služba cizinecké policie
Příběh ztracené kabelky
Zachráněný slovenský Egypt v jihomoravské metropoli Brno
Mnozí občané naší republiky pohlíží na příslušníky Policie ČR přes prsty, v lepším případě nevědí, co si mají myslet. A právě proto bych ráda, aby tento článek přispěl k lepšímu statutu našich příslušníků PČR v očích veřejnosti, než jak jsou vnímáni v současné době. Jsem sice rovněž policistka, ale jak se říká, když se nepochválíte – kdo jiný to udělá?
Je květen, nejen lásky čas, ale touha po exotických dálkách láká mnohé turisty rozpoutat dovolenkový maratón a je jedno, kolik je vám let. I na letišti v Brně-Tuřanech jako každoročně byla zahájena letní dovolenková sezóna a první charterové lety počaly plnit sny o palmových hájích, olivových plantážích a šumějícím moři. Někdo si takovouto dovolenou dopřává každoročně, někdo méně často a pro někoho, např. pobyt v bájném starověkém Egyptě, zůstane jen nenaplněnou touhou.
Tento příběh začal na Slovensku. Po celoživotní práci a ne zrovna jednoduchém životě si paní, říkejme jí třeba Maruška, užívala zaslouženého důchodu a ke svým 75. narozeninám byla mile překvapena svojí sestrou a svými dvěma dětmi, kteří jí věnovaly letecký zájezd do Egypta. Koncem května je tam již pro nás počasí, jak u nás v parném létě a historie pyramid tak lákavá. Nadešel den odjezdu, Maruška pečlivě sbalila svůj kufr, zkontrolovala veškeré doklady, pas, našetřená eura a vše uložila do kabelky. Pojede ještě s kamarádkou a obě si chtějí společný pobyt užít. Cesta z Bratislavy do Brna i v tomto věku nebyla nepříjemná a rychle ubíhala. Ráno byl ve vlaku příjemný chládek. Čekal ji Egypt. Vždycky se tam chtěla podívat. Jen nebylo za co. Tak, teď je to tady a za exotikou letí i ona. V Brně v 8.15 hod vystoupila s kamarádkou Janou na Hlavním nádraží, jen pár desítek kroků popošly na konečnou zastávku autobusu, který centrum Brna spojoval s brněnským letištěm. Kovovou konstrukci s kolečky, na které vezla svůj kufr, odložila vedle lavičky, na lavičku odložila kabelku, ze které vyndala lístky na autobus. Během pár minut přijel. Kufr byl těžký a konstrukce nebyla jeho součástí. V jedné ruce kufr, v druhé konstrukci a tak spolu s kamarádkou a dalšími cestujícími nastoupila. Domy a auta na křižovatkách a po ulicích se kolem míhaly a když se zdálo, že cesta vede z města do polí, uviděla moderní stavbu letiště. Autobus zastavil a cestující, pokud nevystoupili na předešlých zastávkách, vystoupili teď spolu s ní. Byla konečná. Maruška položila kufr na konstrukci s kolečky a s hrůzou zjistila, že jí chybí kabelka. Její dámská kabelka zůstala v centru Brna na lavičce a to se vším, co jí otvíralo cestu do letadla a do Egypta. Byla zoufalá. A ještě k tomu všemu „policajt“. Dodala si odvahu a požádala o pomoc. Bylo krátce po deváté hodině a odlet byl naplánován v 10.30 hod. Času bylo dost. Ale na co? Co teď? Sen se rozplynul, peníze v trapu, dovolená jakbysmet. Ale nahlásit to musí. V kanceláři letištní cizinecké policie seděla paní v letech a neměla ani sílu plakat. Jak jim to doma vysvětlí? Skládali se na ni a ona ..... Nemohla ani domyslet. Jenže jak paní pomoci? Sepsat oznámení, dát potvrzení, ale co víc? Vedoucí směny ihned obvolal dispečink Dopravního podniku města Brna a Policii v centru Brna. Bezvýsledně. Nikdo nic nenašel, nikdo nic neodevzdal. Marušce se vydalo potvrzení o ztrátě cestovního pasu, kamarádka ji založila 20 eury, aby mohla dojet zpět do Bratislavy, na policejním oddělení ji vyhledali autobusové a vlakové spoje. Víc se dělat nedalo. Zástupce CK Fischer jí sice nabídla, že si může vyřídit nový pas a druhý den může odletět z Prahy. Nabídka velkorysá, ale nový pas vyrobený narychlo stojí 120 eur a ona na to peníze nemá. A pak to cestování... Se svěšenou hlavou nastoupila v 10.05 hod do autobusu, který ji měl zavézt zpět k Hlavnímu nádraží. Záměrně je psáno měl, protože události dostaly rychlý spád.
V 10.07 hod volal operační z centra Brna, že se našla Maruščina kabelka. Jenže ta již seděla v autobuse, srdce se jí svíralo, bylo jí smutno a netušila, že kromě ní, má starost i někdo jiný. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Policisté jeli naproti autobusu. Nedaleko od letiště vysadili Marušku i s kufrem a protože měli již hlášení, že letadlo odlétá v 10.30 hod, naložili ji a ujížděli směr letiště. Druhá policejní hlídka si pospíšila a v 10.25 hod byla na letišti nejen Maruška, ale i její kabelka a světe div se – doklady, pas a peníze byly uvnitř. Všichni cestující již byli v letadle. Zadní dveře zavřené a jen díky shovívavosti kapitána, který byl ochoten počkat ještě 5 minut, se celý příběh skončil šťastně. Neuvěřitelná shoda náhod, blesková spolupráce policistů a snaha pomoci se vyplatily. Snad si to Maruška užije a její sen se tak vyplní.
Za sebe jen mohu říci, že mám z tohoto všeho dobrý pocit a stydí-li se někdo, že je „policajt“, tak já určitě ne a věřím, že všichni ti, co se na této příhodě podíleli, jsou lidé na svých místech. Je dobře, že nám osudy jiných nejsou lhostejné. To přece dělá lidi lidmi. A to by mělo platit pro všechny: když člověk může, tak pomůže, když ne, tak to zkuste třeba s „policajtem" .
prap. Dana Svobodová DiS.
Inspektorát cizinecké policie na mezinárodním letišti Brno Tuřany
24. května 2011