Vánoční vzpomínka neznámého vězně
Blíží se doba vánoční, jež život lidem světí a myšlenky mé přes pole za Vámi domů letí.
Na Tebe, ženo má, vzpomínám,
na Zbýšu, na všech přátele a dobré lidi,
stále Vás duše má před sebou
ve snách svých bláhových vidí.
Na všechny na Vás vzpomínám,
z očí mi slzy kanou
a vzpomínky mé tesklivé
za Vámi větrem vanou!
Vzpomínám, kterak před rokem
jsme šťastně všichni žili,
s maminkou naší vespolek
Štědrý den oslavili.
Maminka, duše předobrá,
slavila s námi.
„Já tu už dlouho nebudu,
mé, děti, mezi Vámi.“
To pravíc, slzu setřela
se zvadlé svojí líce,
v sychravé půli února
tu nebylo jí více.
Dušička její odlétla
v neznámé dálné světy,
v srdci mém zbyly na ní jen
vzpomínek bílé květy.
Bolestná vzpomínka na matku
dává mi opět sílu,
vzpomínka, ženo, však na Tebe
život a novou víru.
Víru ve sterou naději
na nové příští žití,
ve kterém nám bude v budoucnu
společně cestou jíti.
Věřím, že brzy přijde brzy čas,
kdy vrátím se k Vám zpátky
a slíbám z Tvých očí nastokrát
Tvé slzy velké lásky.
Znovu pak půjdu životem
naplněn novou slastí,
žít budu jenom pro Tebe
a naší drahé vlasti.
kpt. Bc. Naděžda Micková
19. 12. 2022