Policie České republiky  

Přejdi na

Pomáhat a chránit


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 
hl. m. Praha název

Policie České republiky – KŘP hlavního města Prahy

Honba za nočním pirátem

Z kroniky PMJ 

      Grafika1.JPG
 

Přepis novinového článku z kroniky PMJ pochází z konce šedesátých let...

 
      Padá mlha. Kolem pouličních lamp žloutnou kruhy a splývají s tmou. Kočičí hlavy dlažby se matně lesknou. Oslintaná vozovka, řeknou řidiči, pozor na ni. Inženýr R. je taky řidič. Zaparkuje své světlešedé embéčko u vinohradského činžáku a podívá se na hodinky. Je devět. Uvážíme-li, že je sobota, nemusí se cítit zrovna špatně. Sobota je pro většinu lidí dobrý den. V té době před křižovatkou Vinohradské a Želivského ulice v Praze 3 už hodinu „slouží“ modrá volha s bílým pruhem - Pohotovostní jednotka a tři muži osádky…
     Sobota je dobrý den. Pro autohlídku VB něco jako pracovní terén. Dvanáctka. Ovšem, že ne plzeň s čepicí pěny: dvanáct hodin těžké, když ne zrovna nezajímavé služby. Mnohé se riskuje. I život. To není pohádka. Ani fráze.
V deset večer se inženýr R. podívá z okna svého bytu v prvním patře do ulice, a jak je zvyklý, letmo se očima dotkne embéčka, s nímž za tři roky, co je má, najel 45 165 kilometrů. Pak se dost nepřítomně zahledí na televizní obrazovku, protože přitom stále myslí na manželku, která v té době leží v motolské nemocnici. Zítra se za ní pojede s dcerou podívat. To však ještě neví, že příští desítky kilometrů bude jeho vůz řídit docela někdo jiný…
V syrové noci stojí v navlhlých uniformách dva strážmistři a nadstrážmistr. Mirek, Jan, Petr. Jsou mladí. Pětadvacet, šestadvacet, devětadvacet let. Jedna z buněk Pohotovostní jednotky; zkrátka esembáci na silnici…
Příslušník PJ a jeho vůz Volha 21           Příslušník PJ a jeho vůz Volha 21
     Sobota je dobrý den – ale ti chlapi, na něž padá mlha a osamělý čas, jsou zvyklí na leccos. Nemohou za to, že nikdy nevědí, co na ně v příštích minutách čeká. Jsou zvyklí na různá překvapení, avšak v neděli ráno, když se jdou domů trochu prospat, říkají si s těžkými víčky na očích o tom, co je stejně zase překvapilo. Silnice totiž není jen kus země s patníky po stranách, ale svět, kde poznáš lidi, jejich charaktery. Silnice je víc než podklad pro pneumatiky. Může být zrovna tak kovárna bontonu jako stoka hulváctví.
    Půlnoc se už dávno přehoupla do neděle a inženýr R. tvrdě spí. Jeho vůz už dosti dlouho před činžákem není. Stačilo otevřít levé zadní větrací okénko, vysunout kliku dveří dopředu a…
    Asi v půl třetí v noci, tedy spíš k nedělnímu ránu, přefičelo kolem hlídky VB světlešedé embéčko. Jistě, vůz inženýra R., ale o tom ještě nevěděl ani on, ani oni. Sedělo tam šest lidí. I neodborník pozná, že je to pasažérů víc než dost. Hlídka jen blýskne očima. Alkohol nebo zlodějina. Automobil zatím nestavějí, ale jedou za ním. Škodovka zastaví u benzinové pumpy. Mirek a Jan vyskočí z Volhy a utíkají k vozu. Pozdě. Na svých pláštích zastihnou jen odhozené bláto od kol, která se prudce pohnou. Ošlehne je výfukový plyn.
    Mirek mi říká: „Pak jsme je předjeli a v ulici „U zdravotního ústavu“ stavěli červeným světlem. Přidali však „forsáž“ a byli pryč. Šlápl jsem na to a za nimi. Všimli jsme si, že jde o mladé lidi. A pak – zahlédli jsme, zahlédli jsme, jak se levé větrací okýnko ve větru trochu třepetá. Bylo nám hned jasné, okýnko je vymáčknuté, čili auto je kradené. Tohle je pro nás běžné. Někdy nemá takový člověk za volantem řidičák, nebo ho třeba má, ale je „pod parou“ a snaží se nám ujet, no, a pak jsou ještě frajeři, kteří to všechno dělají z recese…“
    Velitel vozu, tedy Petr, sleduje úprk před nimi a přitom dává do řídící radiostanice a dalším vozům Pohotovostní jednotky relace o situaci na silnici. Vyzývá nejblíže rozmístěné vozy, aby najely do předpokládaných míst stíhání.
Hazardér za volantem Škodovky se řídí Starostrašnickou a vyráží na Černokosteleckou silnici. Ulice jsou volné a embéčko je živé vozidlo. Modrá maják bliká do tmy a tichý boj (siréna pochopitelně v noci mlčí) pokračuje…
    Uprchlíka není možné předjet, protože ve velké rychlosti neustále kličkuje a kříží cestu. Ve stovce stačí malé brnknutí a letí se. Vozovka je kluzká, mokrá a pneumatiky předjezdce neustále pohazují přední sklo volhy blátem…
Novinový článek z kroniky PMJNovinový článek z kroniky PMJ
    Další volha, stojící na konečné stanici v Hostivaři, zaslechne relaci v době, kdy embéčko neuposlechne výzvy k zastavení. Osmatřicetiletý podpraporčík za volantem této Volhy, Jiří, k tomu podotýká: „Znali jsme předpokládané místo stíhání, proto jsem na to šláp. Pokusili jsme se ještě s Moskvičem místního oddělení VB Malešice škodovce nadjet. Podařilo se nám to. Na křižovatce Černokostelecká a Rudé armády, u benzinové pumpy, jak se jede na Štěrboholy, jsme zastavili. Postavili jsme vozy reflektory proti očekávanému embéčku a nechali jsme mezeru sotva tak na projetí. Do té mezery jsme se postavili a červeným světlem dávali znamení „stůj“! Zloději se za chvíli přiřítili na plný plyn, a oslněn světly, poněkud přibrzdil. Když zhodnotil situaci, opět přidal, a my jsme mezi vozy v posledním okamžiku sotva uskočili. Byl to jasný úmysl výtržníka najet na nás. To jsme všichni opravdu věděli, a čem jsme…“
    První  volha s řidičem Mirkem pokračovala v pronásledování a další dva vozy se přidaly. Mirek mi líčil další okolnosti: „Za chvíli jsem se přiblížil na jeho úroveň a z levé strany, ale jen jsme přidal, abych ho předjel, on pak narazil do levého blatníků mé Volhy. Musel jsem přibrzdit a on šlápnul prudce na plyn. V zatáčce do Šterbohol však příliš riskoval, dostal „polohodiny“, ale rychle je vyrovnal a pálil to dál. Jel jsem už tak patnáct metrů za ním, byla úzká silnice, a on pořád kličkoval. Čekal jsem na vhodný okamžik. Snad přišel teď. Ten šílenec přede mnou řezal pravotočivou zatáčku v protisměru a pak se dostal na pravou stranu. Byl jsem opět na úrovni jeho levých dveří, ale on okamžitě stočil vůz na nás. Byl rozjetý, měl zátěž a volha je s třemi lidmi je na kluzké silnici dost labilní. Ikdyž jsem sočil kola doprava, přece jen jsem smykem klouzal k okraji příkopu. Už jsme se tam viděli. Naštěstí se nestalo nic, ale jasný úmysl ohrožeí to bezesporu bylo. Nejen příslušníků VB, ale především všech v embéčku…“  
    Velitel vozu Petr vysunul ruku z okna a vypálil poplašnou ránu…škodovka nereagovala. Vystřelil ještě jednou…opět bez výsledku. Mirek Šlápl na plyn a po několika vteřinách byl zase na úrovni, když pirát narazil do pravého blatníku Volhy podruhé. Velitel vozu se rozhodl případ ukončit. Paragraf 23 zákona 70/65 Sb. Mu k tomu dává nejen „zelenou“, ale ukládá mu jako pilnost…šetřit života osob, proti nimž zákrok směřuje.
    V té chvíli bylo „nejlevnější“ prostřelit pneumatiku, ale poloha vozidel to znemožňovala. Proto vedl ránu do chladiče…V příští vteřině se z motoru valila oblaka páry, ale vůz pokračoval ještě chvíli v pomalé jízdě. Strážmistr Jan okamžitě vyskočil ze sedačky a vyrazil za nimi. Nebyl si jist, zda nejsou ozbrojeni. Řidič Mirek mezitím objížděl škodovku z pravé strany. Avšak téměř bezmocný, a jak se později ukázalo, na svých devatenáct let příliš ostřílený hazardér usměrnil poslední energii vozu do pravé strany volhy. Oba vozy zůstaly do sebe vklíněny dveřmi a Jan už mezitím pevně držel oba zbývající východy ze škodovky.
Strážmistr Jan mi líčí, co v té chvíli slyšel a viděl: „Byly tam dvě dívky a křičely: pomoc, hoří! – pak tam seděli ještě tři mlaďoši, kteří se tvářili dost vyděšeně. Hlavní aktér byl v podnapilém stavu…Když přišel řidič naší druhé Volhy a vyzval mladíky, aby vystoupili, proti jeho obličeji vylétla pěst. Uhnul se a rána zasáhla jen jeho rameno. Hned následovala další rána. Odpor mladíků však rychle překonán. Pak jsem se zeptal strůjce krádeže, proč nezastavil.
Odpověděl: „Já to všechno vedu vždycky do úplnýho konce…Kdybyste nestříleli, tak jsem vám ujel…!“
Volha 21Volha 21
    „Uvažoval jste, že v těch služebních vozech sedí tátové od rodin a že jste je mohl zabít?“ On řekl: „to je přece riziko podnikání…Kdybyste neuskočili, tak jsem vás přejel…šlo mi přece o to, abyste mě nechytili…já si věřím a mám k tomu důvody…už jednou jsem takovým pánům suverénně ujel…“
A potom doplnil: „To je těžký…já jsem hlupák…když jsem opilej, tak mám chuť ukrást auťák…“
Vyšlo najevo, že „řidič s osmnáctiletým spolujezdcem odcizili před půlnocí automobil inženýru R., cestou preventivně rozřezali pneumatiky vozu Pohotovostní jednotky na Vinohradech, a odjeli o Štěrbohol na taneční zábavu. Oba výtečníci již byli za krádeže vozidel trestáni.
Byla zimní neděle a osádka dvou modrých vozů Pohotovostní jednotky s bílým pruhem šly ke svým rodinám. Spát.

 

vytisknout  e-mailem