prap. Mgr. Jan Sajner
policista, KŘP Středočeského kraje, obvodní oddělení policie Slaný
daroval v roce 2007
"Nic to nestojí a je to hezký pocit."
Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
Pravidelně jezdím do nemocnice v Chomutově darovat krev a někdy před deseti lety jsem si na nástěnce všiml plakátu k odběru kostní dřeně. Přečetl jsem si jej a okamžitě jsem byl rozhodnutý, že druhý den přijedu k zápisu do Českého národního registru dárců kostní dřeně. Následující den jsem jel do Mostu, kde mi odebrali krev a tím jsem se stal jeho členem.
Jak dlouho jste byl v registru, než jste se stal vhodným dárcem?
Asi tři roky. Pak mi zavolali z registru, že bych mohl být společně s dalšími deseti dvaceti lidmi vhodným dárcem kostní dřeně. Šel jsem k odběru krve, kterou podrobně testovali a zjistili, že jsem nejvhodnějším dárcem.
„Byl jsem moc rád, že jsem byl vybrán.“
Jaký byl váš pocit, když jste se dozvěděl, že jste vhodným dárcem?
Byl jsem moc rád, že jsem byl vybrán.
Jak od tohoto okamžiku vypadal následující proces?
Všechno pak běželo strašně rychle. Celý proces, od prvního odběru krve pro podrobnější vyšetření až po termín operace, trval možná necelý měsíc. Mezitím jsem podstoupil další odběry krve za účelem rozboru a týden před zákrokem jsem jel do Fakultní nemocnice v Plzni na odběr krve určené pro autotransfuzi. Také jsem musel zvolit metodu odběru krvetvorných buněk. Chtěl jsem tenkrát termín posunout ze studijních důvodů, protože na vysoké škole začínalo studijní období, ale to nebylo možné. Od nástupu do nemocnice až po operaci jsem nesměl jíst. To byla jediná předoperační příprava.
Pro jaký způsob odběru jste se rozhodl a proč?
Rozhodl jsem se pro darování z kosti, což mi přišlo nejjednodušší.
Byly informace, které jste o odběru kostní dřeně do té doby měl, shodné s tím, co se ve skutečnosti dělo?
Roky chodím darovat krev. Personál byl vždy příjemný. Ale personál, který pracuje pro registr, se choval nadmíru slušně, jako bych byl nejdůležitějším člověkem na světě. Stále se vyptávali a ochotně odpovídali. Z registru mi několikrát telefonovali i po operaci a vyptávali se, jak se cítím, zda je všechno v pořádku. Nikdy jsem žádný problém neměl.
Jak jste se cítil fyzicky a psychicky?
Po operaci mi, v důsledku narkózy, nebylo dobře. Bolest zad nebyla ale nijak velká, jako když dostanete „koňara“. Dva dny to trochu bolelo při dlouhodobém sezení nebo stání, ale nebylo zapotřebí ani užívat léky na bolest.
Udělal byste totéž znovu?
Určitě ano. Po darování mě z registru na rok vyřadili. Po tu dobu jsem nesměl dávat krev. Po roce jsem se nechal znovu do registru zapsat.
Znáte příjemce? Jste v kontaktu?
Vím, že jsem daroval paní, která má dvě děti. Když pročítám časopis Naděje, který vydává Nadace pro transplantace kostní dřeně, napadá mě, zda na fotografiích není zachycena právě ona. Pravidelně si píšeme k vánočním svátkům a k narozeninám. Narozeniny má od té doby, kdy jsem jí daroval svoji kostní dřeň. Ona je tím pádem mojí „pokrevní sestrou“, v dopisech se oslovujeme „sestro“ a „bratře“.
Osobní vzkaz kolegům …
Když víte, že tam ta paní čeká … Nemůžete říci ne … Ve chvíli, kdy mi poděkovala a napsala, co pro ni znamená to, co jsem udělal, mělo to pro mě úplně jiný náboj.
Rozhovor ze dne 31. října 2013