Persekuce členek řeholních řádů
Perzekuce církví v předlistopadovém Československu měla mnoho podob a jednou z nich bylo i pronásledování členek řeholních řádů.
Sestra Marie Vojtěcha se narodila jako Antonie Hasmandová v Huštěnovicích u Uherského Hradiště do početné katolické rodiny zdejšího zemědělce. V útlém věku jí zemřela matka asi měsíc po porodu bratra. Tento zážitek i příklad dvou starších sester ji přivedl mezi řádové sestry boromejky, když 6. července 1927 jako školní čekatelka vstoupila do jejich kláštera ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde navštěvovala řádovou dívčí měšťanskou školu.
Na podzim roku 1929 nastoupila do kandidatury v mateřském domě sester boromejek v Praze Pod Petřínem. V letech 1929–1933 vystudovala pražský dívčí učitelský ústav u sv. Anny v Ječné ulici, který vedly a pedagogickou činnost zajišťovaly Školské sestry de Notre Dame. Po maturitě následovala 14. srpna 1933 obláčka a přijetí řeholního jména Marie Vojtěcha. Po absolvování dvouletého noviciátu složila v pražském mateřinci 15. srpna 1935 první sliby, přitom již od září 1934 působila jako učitelka na klášterní obecné škole v Třeboni. Na prahu 2. světové války se Marie Vojtěcha v srpnu 1939 vrátila do pražského mateřského domu, kde 19. března 1940 složila věčné sliby.
Krátce ještě učila v Třeboni, ale v dubnu 1942 přešla na klášterní obecnou školu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Poté, co nacisté školu na podzim 1942 uzavřeli, pracovala až do osvobození jako ošetřovatelka v nemocnici ve Slaném.
V září 1945 se stala učitelkou řádové školy v Brně-Líšni a v posledních dvou letech i ředitelkou, než v únoru 1949 komunisté církevní školy zrušili. Poté se vrátila do mateřského domu v Praze Pod Petřínem. V dubnu 1950 ji generální představená kongregace jmenovala představenou Neumannea (charitní domov sv. Jana Nepomuka Neumanna) v Prachaticích. Sem se později z úkrytu v nemocnici Pod Petřínem přesunul františkánský kněz Remigius Rudolf Janča OFM, jenž jako jeden z mála unikl při akci K v noci z 13. na 14. dubna 1950 zatčení. Jeho přítomnost v Prachaticích byla nakonec prozrazena, 10. září 1952 StB Neumanneum obklíčila a kromě P. Janči zatkla i Marií Vojtěchu; za mříže však putovaly i další sestry boromejky. Za účast ve vykonstruované protistátní skupině ji Krajský soud v Českých Budějovicích při zasedání v Písku 19. září 1953 poslal za údajnou špionáž a velezradu na 8 let do vězení. Trest vykonávala v ženské věznici v Pardubicích, kde se v roce 1956 připojila k apelu několika vězeňkyň na generálního tajemníka OSN Hammarskjölda. Další dva roky strávila v Praze na Pankráci, opakovaně v korekci. Vzhledem k vězeňským poměrům onemocněla tuberkulózou a téměř oslepla, přesto se nevzdala. Na svobodu se dostala v květnu 1960 na amnestii prezidenta republiky, čtyři měsíce před vypršením trestu.
Po zotavení pracovala až do roku 1970 v Charitním domě ve Vidnavě. Krátce jako uklízečka a poté jako účetní, než se v říjnu 1969 stala představenou vidnavské komunity sester boromejek. Dne 8. července 1970 byla zvolena generální představenou kongregace a poté ještě dvakrát, přičemž působila v náhradním mateřinci ve Znojmě-Hradišti. V této době organizovala činnost řádu v Československu, podporovala skrytou přípravu novicek a usilovala o povolení je přijímat legálně. Nezanedbávala ovšem ani duchovní službu a upravila konstituce sester boromejek tak, aby lépe odpovídaly závěrům II. vatikánského koncilu a požadavkům kladeným na kongregaci v moderním světě. Při cestách do Říma ji v soukromé audienci přijali papežové Pavel VI. i Jan Pavel II.
V říjnu 1987 se u ní projevily důsledky prodělané tuberkulózy a 21. ledna 1988 ve Znojmě-Hradišti zemřela na zhoubný nádor na plicích. Její odkaz však žije dál. V listopadu 1996 na popud brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho započal proces jejího blahořečení. Dne 6. prosince 2014 papež František uznal její heroické ctnosti a prohlásil ji za Ctihodnou.
PhDr. Daniel Povolný, Ph. D.
5. 1. 2022