První výročí okupace Československa – 21. 8. 1969
Již tzv. hokejové události v noci z 28. na 29. 3. 1969, kdy oslavy vítězství nad týmem SSSR v ledním hokeji na mistrovství světa ve Švédsku přerostly ve výtržnosti proti Sovětům a posádkám Střední skupiny sovětských vojsk v Československu, ukázaly, že občanská společnost ještě zdaleka nepodlehla tlaku probíhající normalizace.
Liknavý zásah státních orgánů vůči demonstrantům však poskytl vhodnou záminku pro odvolání ikony pražského jara – 1. tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka 17. 4. 1969 z funkce a jeho nahrazení pragmaticky prosovětsky orientovaným Gustávem Husákem.
Vznikající „Husákovský režim“ byl tak hned od počátku na jedné straně konfrontován s hrozbou nového sovětského ozbrojeného zásahu a na druhé straně s přetrvávajícím odporem nezanedbatelné části obyvatelstva vůči okupaci. Rozhodnutí, jak vyřešit toto dilema, ovšem československé občany povětšinou nepotěšilo. Již od jara se všechny ozbrojené složky, tedy státní a veřejná bezpečnost, Lidové milice, armáda a Pohraniční stráž, postupně zapojily do příprav na rozdrcení všech projevů nespokojenosti se současnou situací. Byly vypracovány rozsáhlé a podrobné plány různých protiopatření a bezpečnostních akcí, které měly preventivně odradit, ale také odhalit potenciální odpůrce. Došlo k nákupu nemalého množství ochranných pomůcek (helmy a štíty) pro zásahové jednotky, ale také obušků a slzotvorných prostředků v sousedním Polsku, které ovšem nakonec nestačily. Slzotvorné granáty se tak v srpnu musely urychleně dovézt letecky. Mimo to se do příprav k potlačení pouličních nepokojů zapojili rovněž hasiči s požárními vozy a příslušníci Civilní obrany.
Přes cenzuru sdělovacích prostředků i korespondence se mezi lidmi šířila řada letáků a na nejrůznějších místech se objevovala nesouhlasná hesla, nápisy a kresby. Májová výročí 1. a 9. 5. na svých místech „nepřežily“ stovky sovětských vlajek. Čím blíže k 21. 8. 1969, tím více docházelo hlášení o rostoucím odporu občanů. Podle předpokladu k největším nepokojům došlo v Praze. Již od 16. 8. jsou zaznamenána shromáždění občanů u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, která v dalších dnech postupně narůstala. Stejně tak počaly narůstat i střety mezi demonstranty a bezpečnostními složkami, které se rozšířily po celé zemi. Vedle Prahy se udály především v Brně, Liberci, Ostravě, Havířově a v Karlových Varech.
Výsledky byly tragické. Kromě neznámého počtu zraněných (někteří se nenechali ošetřit, nebo je zdravotnický personál ošetřil bez evidence, protože věděl, že se o ni budou zajímat bezpečnostní složky) zemřelo nejméně 6 lidí – z toho v Praze 20. 8. 1969 František Kohout a Vladimír Kruba a 24. 8. Bohumil Siřínek. Téhož dne nepřežila srážku svého motocyklu s neosvětleným obrněným transportérem u vysílače Cukrák Bohuslava Mazná. V Brně byli 21. 8. 1969 zastřeleni Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach.
Od 16. do 24. 8. 1969 bylo jen v Čechách a na Moravě zadrženo 2414 osob (na Slovensku 19. – 22. 8. 1969 – 311 osob), na něž mohl být uplatněn tzv. pendrekový zákon, narychlo přijatý 22. 8. 1969. Podle něj bylo nakonec odsouzeno 1186 lidí (a 340 na Slovensku). Celkem bylo proti lidem v ulicích za armádu nasazeno až 19 513 vojáků, 310 tanků, 2309 vozidel a 200 obrněných transportérů. Příslušníků SNB a vojsk MV bylo 3368 + 1214 v záloze. Dále šlo o 24 572 příslušníků Lidových milicí, asi o 400 pohraničníků a podobný počet příslušníků Civilní obrany.
Režim tyto výsledky následně prezentoval jako své velké vítězství, ale pravdě spíše odpovídalo pojmenování „Den hanby,“ protože státní orgány se obrátily proti svým občanům a chránily zájmy Sovětského svazu, nikoliv svého lidu.
PhDr. Daniel Povolný, Ph. D.
10. 8. 2023